Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit. V nějakém nesmyslném vzteku se navzájem vraždili. Táhli proti sobě v celých armádách, ale armády se už za pochodu znesvařovaly a rozpadaly, vojáci na sebe útočili, bodali se a vraždili, kousali se a jedli navzájem. Ve městech vyzváněly celý den zvony na poplach a svolávaly lidi, ale nikdo nevěděl, kdo koho kam svolává, a všichni byli vyděšení. Byla ochromena i nejjednodušší řemesla, protože každý navrhoval své myšlenky a svá zlepšení a lidé se nemohli dohodnout; bylo ochromeno i zemědělství. Leckde lidé utvořili skupinu, dohodli se na něčem a přísahali si, že se nerozejdou, ale vzápětí už dělali něco docela jiného, než právě sami chtěli, obviňovali se navzájem, rvali se a vraždili. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas.

Začnou pak po osvobození nový život, opakuji, právě tím, že si vyprosí od Evropy, například od Anglie a Německa záruku a protektorát nad svou svobodou, a ačkoli bude v koncertu evropských mocností i Rusko, přece to učiní právě pro ochranu od Ruska. Začnou určitě tím, že ve svém nitru, ne-li nahlas, řeknou si a ujistí se o tom, že Rusku nejsou povinni nejmenší vděčností, naopak že se před vládychtivostí Ruska zachránili při sjednání míru jedině intervencí evropského koncertu a kdyby se do toho nevmísila Evropa, pak by je Rusko, když je odňalo Turecku spolklo ihned „majíc na mysli rozšíření hranic a založení velikého Všeslovanského císařství k porobení Slovanů lačnému, chytrému a barbarskému velkoruskému plemeni“.

Dlouho, ó, dlouho ještě nebudou s to uznat nezištnost Ruska a velikého, svatého, neslýchaného ještě vztyčení praporu nejvznešenější ideje, ze všech idejí, kterými je živ člověk, a bez kterých lidstvo, přestanou-li v něm žít ty ideje, zakrsává, mrzačí se a umírá v jizvách a v bezmocnosti.

Zvláště bude osvobozeným Slovanům příjemné říkat a roztrubovat na celý svět, že jsou plemeny vzdělanými, schopnými vznešené evropské kultury, kdežto Rusko je země barbarská, chmurný severský kolos, dokonce ani ne čisté slovanské krve, pronásledovatel a nepřítel evropské civilisace. Objeví se u nich ovšem hned od počátku konstituční vláda, parlamenty, odpovědní ministři, řečníci, řeči. Bude je to neobyčejně těšit a okouzlovat. Budou v opojení, čtouce o sobě v pařížských a v londýnských novinách telegramy, zvěstující celému světu, že po dlouhé parlamentní bouři padla konečně vláda a sestavila se nová z liberální většiny a že nějaký dal konečně souhlas přijmouti portefeuille ministerského předsedy. Rusko se musí vážně připravit na to, že se všichni tito osvobození Slované vrhnou s opojením do Evropy, až do ztráty své individuality nakazí se evropskými formami, politickými a sociálními. A tak budou muset prožít celou a dlouhou periodu evropeismu, než pochopí alespoň něco ze svého slovanského významu a svého zvláštního slovanského poslání v lidstvu.

Mezi sebou se budou tyto zemičky věčně svářit, věčně si navzájem závidět a proti sobě navzájem intrikovat. Ve chvíli nějakého vážného neštěstí obrátí se ovšem určitě k Rusku o pomoc. Nechť si budou sebe více nás nenávidět, pomlouvat a klevetit o nás v Evropě, koketujíce s ní a ujišťujíce ji láskou, přec budou vždy instinktivně cítit (ovšem ve chvíli neštěstí a nikoli dříve, že Evropa je přirozeným nepřítelem jejich jednoty, byla jím a bude vždy, a že existují-li na světě, pak jedině proto, že stojí obrovský magnet – Rusko, které neodolatelně přitahuje všechny k sobě a tím udržuje jejich celistvost a jednotu. Budou dokonce i takové chvíle, kdy budou s to téměř už vědomě souhlasit, že kdyby nebylo Ruska, velikého východního střediska a velké přitažlivé síly, pak by se jejich jednota ihned rozpadla, rozptýlila se na chumáčky, a to dokonce tak, že sama jejich národnost by zmizela v evropském oceánu, jako mizí několik jednotlivých kapek v moři.

... Naopak celé toto století bude Rusko snad musit zápasiti s omezeností a tvrdohlavostí Slovanů, jejich špatnými zvyky, s nepochybnou a brzkou zradou slovanství pro evropské formy politických a sociálních řádů, na které se lačně vrhnou.

Po rozřešení Slovanské otázky čeká Rusko zřejmě rozřešení otázky Východní. Dlouho ještě nynější Slované nepochopí, co je to Východní otázka! A ani slovanského sjednocení v bratrství a shodě nepochopí ještě velmi dlouho. Vysvětlovat jim to prací a velikým příkladem bude stálým úkolem Ruska v budoucnosti. Zase se řekne: k čemu to všechno je a nač by Rusko bralo na sebe takovou práci? Nač? Aby žilo vysokým životem, velikým životem, aby svítilo světu velikou, nezištnou a čistou ideou, ztělesnilo a vytvořilo v konečném konci veliký a mohutný organismus bratrského svazu plemen, vytvořilo tento svaz nikoli násilím, nikoli mečem, nýbrž přesvědčením, příkladem, láskou, nezištností, světlem; aby povzneslo posléze všechny ty malé k sobě a k pochopení mateřského svého poslání ‒ to je cíl Ruska, to je i jeho prospěch, chcete-li.

Nebudou-li národové žít vznešenými nezištnými ideami a vznešenými cíli sloužení lidstvu, nýbrž budou sloužit svým „zájmům“, pak zhynou tito národové nepochybně, ztuhnou, zeslábnou a zemřou. Ale není vyšších cílů, než jsou ty, které postaví před sebe Rusko, sloužíc Slovanům nezištně a nežádajíc od nich vděčnosti, sloužíc k jejich mravnímu (a nejen politickému) sjednocení ve veliký celek. Pak teprve řekne všeslovanství své nové uzdravující slovo všemu lidstvu… Vyšších cílů na světě není. Nemůže tudíž býti ani nic „prospěšnějšího“ Rusku, než míti vždy před sebou tyto cíle, stále více si je ujasňovat sobě samému, stále více se povznášet duchem ve věčné, stálé a skvělé práci své pro lidstvo.

Bude-li konec nynější války šťastný ‒ Rusko nepochybně vstoupí do nové a nejvyšší fáze svého bytí…

Dostojevskij o nevděku slovanském. České národní listy [online]. 2015. [cit. 2022-04-16]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/dostojevskij-o-nevdeku-151229.htm