Mýty         Mýty prvotního času

Bílí a černí lidé

Kdysi dávno vznikly dvě lidské rasy - bílá a černá. V cyklech lidských dějin, střídavě věk po věku, jedna rasa získává převahu nad druhou. Až lidé dostatečně zmoudří a jejich duše vyspějí, budou obě rasy žít v harmonii a rozdělení lidí jejich barvou ztratí svůj význam.
 

Stručný obsah mýtu

Na počátku lidské civilizace zde na Zemi Stvořitel usadil deset párů dvojic. Byli to první Lidé, kteří s požehnáním Stvořitele a jeho nebeského dvora žili na Zemi ve vzájemném souladu. Později zde přibylo mnoho dalších Lidí a lidí.

Nebešťané věděli, že lidé jsou nejen zvídaví ale i závistiví, toužíc i po tom, co jim není určeno. Aby se lidé ve svém vývoji vzájemně usměrňovali, začaly zde na Zemi žít vedle sebe dvě rasy - bílá a černá. Lidé bílé rasy nebyli ve skutečnosti bílí ale světlí, rudí či žlutí. Lidé černé rasy nebyli ve skutečnosti černí ale tmaví či bronzoví. Tato lidská plemena žila vedle sebe a postupem věků vždy jedno z nich vedlo a prosperovalo a to druhé je dohánělo a zpomalovalo. Jednou to byla černá rasa, jednou zase bílá. Jejich žití a soužití věk za věkem plynulo jako vlny na vodní hladině.

Jednou byla nahoře rasa bílá, jindy zase černá.  Jedna rasa byla na vrcholu ale postupně degenerovala a druhá směřovala ze dna a rozvíjela se. Někdy, byť jen na krátký čas, se obě rasy svými schopnostmi a intelektem vyrovnaly. Někdy žila na určitém kontinentě jedna rasa, aby ji postupně vystřídala druhá. Občas mezi rasami vypukly velké nesváry a jedni chtěli, ať jim druzí slouží. Věřili, že jejich vlastní rasa je hodnotnější než druhá. Došlo i ke krveprolitím a válkám. To bylo nebesům k veliké lítosti nad člověkem.  Někdy se jedna rasa považovala za bohem vyvolenou či dokonce bohu rovnu aby ji druhá rasa svrhla z trůnu pýchy a hříchu. Někdy rasy žily krátce ve vzájemném respektu a rovnováze ale lidé stále sebe navzájem rozlišovali a hodnotili.

[1]

Nebesa s trpělivostí čekají, až se světlí a tmaví lidé natolik duchovně rozvinou, aby přestali vnímat rozdíly mezi sebou a žili jako velká rodina. To se zatím po věky nestalo a před lidskými dušemi je stále dlouhá cesta. Mnohdy se již zdálo, že je člověk na dobré cestě žít v míru a pospolitosti. Bylo to však jen zdání a Pokušitel ukázal, že mnohé lidské duše stále nevyspěly. Někdy násilně smíchal světlé a tmavé, zvláště pak ty nesoucí ve svém srdci lenost, nenávist, strach a násilí. Pod maskou humanity a dobra vykvetly za těchto časů hořké byliny mezi lidmi - strach, zloba, agrese a násilí. Pokušitel věděl, že přetvařováním, falší, zákazy a příkazy, se lidé nesemknou, ba právě naopak v nich bude zažehnuta vzájemná nenávist, ničící jejich duše. Vypukly pak naplno mezi světlou a tmavou rasou neshody a půtky a bylo rozlita krev. Mnoho duší tak bylo na cestě svého růstu pozastaveno. Věk byl pak ukončen aby dána byla šance člověku bílému a černému začít znovu, pracovat na svém duchovním růstu a hledat k sobě cestu skrze vlastní zušlechťování.

Až budou jednou lidské duše natolik vyspělé aby přestaly rozlišovat mezi rasami, až lidé pochopí, že dobro nelze prosazovat násilím a právo je spojeno s povinnostmi, až lidé přestanou chtít žít na úkor druhých, pak zavládne i radost na nebesích.

Pokračování - Bílí a černí lidé - konec času

Vytvořeno: 1.1.2018