Mýty a skutečnost - Antikrist (V.)

Václav Havel - český Faust (I.)

Václav a Václav

Václavské náměstí je již po mnoho let shromaždištěm českého lidu v dobách dobrých i zlých. Nahoře, u pomníku svatého Václava, je jedno z nejznámějších míst pražských k setkání zamilovaných, rodin, přátel i skupin lidí společně se radujících, vzpomínajících či protestujících. Zde, na náměstí hlavního města, pod sochou svatého Václava, patrona Čech a Moravy, je křižovatka našich dějin ve svých všedních, každodenních okamžicích i výjimečných historických událostech.

Pokud se však u svatého Václava zastavíme právě v těchto dnech konce roku 2014, do očí nám udeří jiný Václav. Na obřím plakátu překrývajícím kus fasády Národního muzea nelze přehlédnout tvář Václava Havla s nápisem "Havel navždy". I svatý Václav na koni se zde nějak ztrácí před vtíravostí svého jmenovce. Ostatně, i každý návštěvník naší stověžaté matičky ihned po vystoupení z letadla sezná, kolik uhodilo. Před pár lety Letiště Praha, dnes nese název s ryze českým slovosledem Letiště Václava Havla Praha.

Obr. Václavské náměstí, obří plakát s Václavem Havlem, 2014.[1]

Svatý Václav jako kníže dokázal i v těžkých válečných dobách zachovat suverenitu českého státu, založil chrám sv. Víta, naši dnešní katedrálu. Byl velice zbožný, vlastníma rukama pěstoval víno a obilí pro svaté přijímání, pečoval o chudé, stavěl kostely, kácel šibenice a byly mu připisovány i posmrtné zázraky. Byl zákeřně zavražděn svým moci-chtivým bratrem. Později se stal symbolem českého státu.

Václav Havel se stal symbolem českého státu prakticky ze dne na den. Před listopadem 1989 jej většina lidí neznala. V těch dobách byl velice oblíben jen v úzké skupince bohémsky žijících intelektuálů jako věčný kverulant, organizátor divokých mejdanů, výtržností  a sexuálních kratochvílí. Nebyl zbožný a dobrovolné práci rukama se spíše vyhýbal. V kostele nad modlitbou bychom Václava nalezli stěží, zato v bujaré společnosti s cigaretou a skleničkou téměř vždy. Pak někdo z davu pod listopadovou tribunou začal vykřikovat "Václav Havel na hrad!" a stal se zázrak. Jako prezident však Václav Havel neudržel ani celistvost Československa. Nezaložil žádný kostel, ale pomohl některý odsvětit. Z Pražského hradu se snažil vytvořit kýčovitý Disneyland. Chudým sliboval krásný život, ale nepomohl. Šibenice nekácel, ale propustil amnestií i násilníky a podpořil bombardování neposlušných měst, kde zahynuly tisíce. Nechránil suverenitu naší země, ale spíše ji nabízel vlivným sousedům. Naši zemi pak začlenit jako kolonii do nadnárodních struktur a vojenského útočného paktu. Prosazoval nepolitickou politiku - zhoubu demokracie. Nebyl zabit, ale zemřel ve své posteli, dohnán poživačností. Přesto se Václav Havel stal světově proslulým symbolem České země,  prototypem bojovníka za lepší svět, ikonou humanity, pravdy a lásky, idolem, téměř světcem, v jehož proslulosti se dnes ztrácí i svatý Václav.

Archetyp

Jak si vysvětlit, že neznámý a ne zrovna příkladně žijící bohémský pseudointelektuál se stal téměř ze dne na den symbolem České země? Jak je možné, že Václav Havel byl v listopadových dnech vyzvednut na revoluční tribuny i když mnohým obětavým a veřejně činným lidem tam byl přístup odepřen? Odkud získal takový vliv na lidi kolem, charisma okouzlující okamžitě kohokoliv v jeho blízkosti? Jakým divem se stal miláčkem všech, vzorem lidských ctností, nositelem lásky a pravdy? Jak je možné, že začal být tak oblíben v nejvyšších kruzích elit počínaje papežem, tibetským dalajlámou, popovými hvězdami a americkými prezidenty?

Nalezneme v naší historii někoho, komu byla nevysvětlitelně a zcela náhle dána moc a nejvyšší pocty? Člověka, žijícího nepříliš mravným a příkladným životem, který zázračně okouzlil zástupy a získal téměř vše, nač pomyslel? Známe takový archetyp člověka, který pod maskou šíření lásky a dobra rozesel mezi lidmi rozkol a zmar? Ano! Takový člověk se v lidské historii občas ukázal a je nám nejvíce znám pod jménem Faust. Myšlenka, že Václav Havel představuje archetyp moderního Fausta, vypadá napoprvé značně nevěrohodně. Podívejme se však úvodem na jednu z knih věnovaných Havlovi jeho nejbližšími. Varování v ní skryté nás překvapí.

Obr. Doktor Faust - ilustrace (Delacroix) pro Goethova Fausta.[3]

Faustování s Havlem

V roce 1985 sepsal během několika dní celou hru, jakoby mu ji snad někdo diktoval. Tato hra se nazývá Pokoušení a vypráví příběh o novodobém Faustovi - Jindřichu Foustkovi. Tento hrdina s oblibou hlasitě volá po morálce, lidskosti a lásce. Ve svém elitářství se však od lidí odvrací, žije ostře v protikladu ke všemu, co hlásá, a činí své blízké nešťastnými. Za prázdnotu ve svém srdci viní svět kolem sebe, ve jménu dobra využívá zlo. Představitelem ďábla a svůdce je zde pajdavý provokatér Fistula.

Obr. Scéna ze hry Pokoušení. [4]

Václav Havel byl faustovskou tématikou celý život fascinován a k jeho zvláštní hře Pokoušení se vrátíme. Věnujme se však nyní krátce jiné knize, nesoucí název Faustování s Havlem. Tento sborník úvah vydali přátelé Václava Havla v roce 1986 při příležitosti jeho 50. narozenin. Pavel Bratinka, Ivan Havel, Zdeněk Neubauer, Martin Palouš a další, kteří Havla velice dobře znali, zde přemýšlejí o archetypu Fausta v evropských dějinách a uvažují nad Havlovou hrou Pokoušení.
Hned v prologu knihy je psáno "Havlovi se zdařilo pochopit smysl faustovské legendy: nedopustil se proto Faustova přehmatu a neupsal se ďáblu." ^[2]   
Zvláštní konstatování. Jakoby snad někdo tvrdil, že se Havel upsal ďáblu a autor předmluvy se to snaží hned v úvodu knihy popřít? Pak tajemně pokračuje: "Tak jako v době vzniku faustovské legendy stojí lidé i nyní na prahu proměny věků... Tedy: chtějíce vzdát díky za toto znamení počátku zrání a vzdát hold k padesátinám znamenatele tohoto znamení, usnesli se níže zastoupení napsat několik statí na jedno jediné téma, totiž na divadelní hru Pokoušení." Tvrdí se zde, že stojíme v době proměny věků stejně, jako tomu bylo v době vzniku faustovské legendy a znamenatel znamení nynější faustovské doby je Václav Havel? Čteme zde varování, že se osmdesátá léta stala faustovským věkem s nositelem faustovského znamení Václavem Havlem?

První úvahu "Fistulův monolog" napsal Ivan M. Havel, Václavův bratr. V krátkém, ale mnohovýznamovém textu, se ďábel chvástá, jak vymyslel lež, přetvářku, podvod a klam, věci do té doby neznámé. Jeho nepřítelem je Řád, jeho rejdištěm je Rej. "Mé rodiště je Rej a mé rejdiště je řád. Ach ne, to není jen tak nějaký řád, je to Řád, jenž nahlodává Rej. A já jsem ten, jenž nahlodává Řád." To je stručný náčrt scény, na které působí ďábel, pán všech Faustů. Vymyslí zbraň, která může narušit řád, potřebuje však někoho, kdo touto zbraň použije. A nachází vědomého polovzdělance, toužícího po poznání i moci. Ďábel jej oklame, naučí lži a přetvářce a slíbí vládu nad všemi. Zvědavý nešťastník je obelhán, získá pocit vědění a moci, zabloudí však ve svém sebeklamu a místo stvořiteli a lidstvu začne sloužit cílům zla. Jedinou jeho radostí zůstává moc ničící dobro. V samotném závěru ďábel - Foustka prozrazuje, že oním člověkem je autor Pokoušení! Tím oklamaným nešťastníkem - Faustem musí být tedy Václav Havel!

V následujícím pojednání "Divadlo na život a na smrt" varuje Martin Palouš před nebezpečím, kterému byli ve středověkých faustovských hrách vystaveni herci, představující roli ďábla: "Hrát ďábla, předvádět, jak jedná, vtělovat se do jeho postavy či nasazovat si jeho masku znamenalo tak trochu si s ním zahrávat. Kdo tak činil, vystavoval se nebezpečí, že se nechá strhnout rafinovanou zlobou, s níž ďábel svádí své oběti, že propadne jeho nespoutané živelnosti, že nalezne zalíbení ve víru jeho šálivých tanců a v jeho nakažlivém rytmu... občas se stávalo, že ten, kdo ďábla v takových hrách představoval, ve svém životě "špatný konec vzal...".^[2]
Proč právě takové varování ve sborníku věnovaném Václavu Havlovi? Poznal snad jeho blízký přítel, že dramatik si zahrával s ďáblem a nakonec se nechal strhnout rafinovanou zlobou, že Václav Havel propadnul nespoutané živelnosti a nalezl zalíbení ve víru ďábelských šálivých tanců a v jeho nakažlivém rytmu aby špatný konec vzal? 

Helena Webrová v příspěvku Marlowův Faustus a Havlův Foustka popisuje vlastnosti a působení marlowského doktora Fausta jako antikrista, který "...chtěl dosáhnout božství... Toužil být dokonalým člověkem, vyvoleným od samého Boha... Faustus mířil ke svatosti a o tuto svatost svedl zápas s Bohem. Ne náhodou ho ubezpečoval přítel ve věcech magických Valdes, že "tyto knihy, tvé vědění, Fauste, a naše zkušenost z nás učiní světce všech zemí".^[2] S Faustem je zde zmíněn také jeho pomocník Valdes. Oba pospolu vedli zápas stát se v očích lidí světci všech zemí. Dnes již je zřejmé, že takový pomocník - fámulus skutečně stál po boku Václava Havla a činil ještě několik let po Havlově odchodu vše, aby se nejen jeho mistr ale i on sám jevil všem jako posvátná ikona, dokonalý člověk. Vraťme se však od fámula k Václavu Havlovi. V závěru spisovatelka otevřeně promlouvá přímo k němu: "... ten příběh se zmocnil Vás, Vaší prožité zkušenosti...".

Název dalšího pojednání Pokoušení řeči napovídá, že se autor Radim Palouš snaží analyzovat dar, kterým Faust i Havlův Foustka pokoušeli své posluchače - svůdnou, falešnou řeč. U řeči je třeba rozlišovat její pravdivost či nepravdivost nebo lépe opravdovost či faleš. Faust vládne řečí vznosnou, líbivou, uhrančivou avšak falešnou. Chce svou řečí uchvátit nejen Markétku ale všechny, kdo jej slyší a slyšet jej musí všichni. Faustova řeč, kterou mistrně šíří své černé dílo, je postavena na pokrytectví, maskující se v podobě myslitelského rozvažování. 

Havlův Foustka touží, aby se do něj zamilovala Markéta, v srdci však k ní nechová lásku, jen žádostivost. S pomocí ďábelskou pak omotává dívku pavučinou slov o podivuhodnosti kosmu a života, o něčem mezi nebem a zemí, o potřebě transcendence... a "Markétka bez dechu hltá moudra, jež se linou z Foustkových úst... Jak prosté! Jak hluboké! Cítí se zasažena, cítí, že se mění v lepšího člověka, a to díky jemu, dr. Foustkovi!".[2] Nu, nepoznáváme v tomto okouzlujícím řečníkovi samotného Václava Havla s jeho jalovým filozofováním a líbivými slogany o pravdě a lásce? Není onou oblouzenou Markétou celý náš národ?

Obr. Markéta ze hry Pokoušení.[4]

Radim Palouš se pak v další kapitole věnuje principům Sokratova rozmlouvání. Vysvětluje rozdíl mezi Sokratovou snahou dobrat se pravdy bez ohledu na osobní prospěch a mezi školou sofistů, usilujících vždy o největší posluchačský účin a co největší politickou moc, bez ohledu na pravdu. Sokrates vždy upřednostňuje logos (ve smyslu pravdivosti) jako božský princip. Proti němu stojí sofisté, kteří respekt k božskému logu odmítají a neváhají s logem manipulovat, ovládat pravdu dle svých potřeb. Avšak i člověk toužící hledat pravdu, stojí vždy v pokušení, ano, i zde se ďábel skrývá, člověka pokouší i sama pravda; kdykoliv ji užije, už se s tím veze i druhý, jiný zájem - zájem uchvátit, zájem zaujmout, zájem před sebou i před druhým obstát, zájem mít pravdu, zájem "já poznávám, znám".^[2]
Opět nás napadá, zda právě zde v těchto úvahách není ukryto vysvětlení toho, proč se z Václava Havla, sokratovsky hledajícího pravdu, stal Faust, sofistický manipulátor spojující humanitu a lidská práva s obhajobou bombardování a zabíjení civilního obyvatelstva.

Pavel Bratinka a Daniel Kroupa se snaží v článku Normální člověk v nenormální situaci propojit faustovskou tématiku s osudy běžných lidí své doby. Upozorňují, že Foustka/Faust dobrovolně spolupracuje s totalitními silami, aby chránil sám sebe a udržoval si pocit vnitřní nezávislosti. Foustka  je ochoten podávat pravidelné informace o své činnosti písemně... Stává se vlastně dobrovolným udavačem nejen svých spolupracovníků, ale dokonce i sebe sama. Foustka žije v únikové iluzi o tom, že je jaksi rafinovaně "vnitřně" nezávislý. Ve hře je patrné stálé napětí mezi racionální totalitní mocí a démonickými silami. Obě tyto mocnosti pokoušejí doktora Foustku, zatímco on se oddává nadějím, že může od obou stran jen přijímat, sklízet výhody, ale že opravdově se nemusí spojit s žádnou z nich.^[2] Později si ukážeme, že je to velice výstižný popis Havlova života, který přes zdání boje s komunistickým režimem aktivně spolupracoval s jeho složkami a plně využíval situace ke svému prospěchu.

Snad nejzajímavějším k osvětlení Havlova faustovství je text Faustova tajemná milenka. Zdeněk Neubauer zde pátrá po příčinách Faustova propadnutí ďáblovi. Čteme o Faustovi a při znalosti Havlova života rozpoznáváme jasnou paralelu -Neubauer píše o Faustovi a vypráví příběh Václava Havla. Připomíná větu z 2. obrazu, kde Fistula mluví k Foustkovi/Faustovi: "Máte to tu útulné, tak nějak jsem si to představoval... ve všem jakási přiměřenost - inu Váhy se nezapřou!" Kdy se narodil Václav Havel? Ve znamení Vah.
Autor odkrývá to, co stálo u zrodu všeho zlého. Faust usiloval poznat tajemnou milenku, ženský princip Anima mundi^[a], stát se jejím hrdinou. Faustovské příběhy vyprávějí vesměs o těch, kteří v tomto svém poslání selhali. Ať už je to renesanční titán, novověký génius, či současný trpaslík. Ztroskotali, poněvadž se obrátili o pomoc k ďáblu...  Do tohoto pradávného, věčného příběhu vstupuje nyní i český Foustka. Stalo se tak na konci novověku a na prahu nové doby, kterou někteří nazývají "světověk". ^[2]  Velikášství českého trpasličího Fausta, touha po tajemné milence a současně neschopnost milovat, jej dovedly až ke spolku s ďáblem. Získal přechodnou moc světskou, unikla mu však věčná moc lásky. Za Neubauerovou tajemnou milenkou je však skryto ještě další hlubší tajemství, úzce spjaté s Václavem Havlem. O tom všem se budete moci dočíst v dalších pokračováních.

Pokračování - Bushové - klan antikristů

Vydáno: 17. 11. 2014