Mýty a skutečnost - Antikrist (IV)

Faust a antikrist - jejich vývoj a proměny v čase

Jedním z motivů faustovského mýtu je varování před antikristy, odpůrce Krista, křesťanství a lidstva obecně. Více viz Faust - zrození antikrista. ^[3]
Postavu Fausta a antikrista^[a] lze mnohdy ztotožnit. Postupná proměna Faustovy postavy zaznamenaná v literární historii může dokumentovat vývoj či proměnu antikristů v průběhu lidských dějin. Příběhy o Faustovi dokládají také slábnoucí duchovní sílu a vhled mnohých hodnostářů katolické církve i blížící se konec našich dní.

Změny v chápání faustovského mýtu

Varovné příběhy o člověku, který uzavřel pro svůj sobecký a krátkodobý prospěch smlouvu s temnými silami, mohly být vyprávěny již od úsvitu lidské civilizace. Takový člověk byl jednoznačně zápornou postavou a nečekal ho dobrý konec. Po vzniku křesťanských církví to však byli právě jejich duchovní, kteří uměli často poskytnout účinnou ochranu a pomoc.

V legendě o životě svatého Basila Velikého (4. století) je popsán případ člověka, který pro získání lásky k ženě uzavřel smlouvu s ďáblem. Ve smlouvě se zavázal zapřít Krista, opustit křesťanství a vydat se zlu. Později svého činu litovat a obrátil se o pomoc k Basilovi. Kněz mu pomohl najít cestu zpět k Bohu a zachránit duši. ^{[7] [3]}

Jindy se hříšník obrátil v upřímných modlitbách k boží rodině či svatým a bylo mu pomoženo. Zlatá legenda (Legenda aurea) uvádí  případ smlouvy s ďáblem, odehrávající se v 6. století na Sicílii. Theophilus se snažil získat místo biskupova pomocníka a uzavřel smlouvu s ďáblem, ve které se zřekl křesťanství a oddanosti k církvi. Získal to, oč usiloval. Uvědomil si však hrůzu svého činu a obrátil se o pomoc.  Panna Marie získala jeho smluvní úpis zpět.[3]

Theophilus uzavírá smlouvu s ďáblem.[6]

Pokud však provinilec nezačal upřímně litovat svých činů a neobrátil se o pomoc k Bohu, propadla jeho duše ďáblu. Od 16. století začal být ten, kdo upsal duši a využíval sil zla, spojován se jménem Faust. Faust byl v prvých dochovaných vyprávěních považován za jednoznačně zápornou postavu, napůl blázna a napůl zloducha, který si svou pýchou, domýšlivostí a arogancí přivolal zasloužený boží trest. 
Prvé tištěné dílo Historia o D. Johannu Faustovi (Faustbuch) se dochovalo z roku 1587. Jan Faust krví podepsal s ďáblem smlouvu, aby mu sloužily zlé síly. Nebylo pak pro něj záchrany, odvrátil se od Boha a byl zatracen. Získal magickou moc a proslulost, navštívil i papežský palác aniž byl poznán. Církev již tehdy ztrácela dar rozpoznat přestupníka. Služba zlých sil trvala 24 let a pak byl Faust zohaven a roztrhán ďáblem. Příběh končil poučením ctít Boha a vyvarovat se spolku s ďáblem. Faust byl zobrazen jako klasický antikrist - člověk povyšující se nad boží řád, odpůrce Krista a celého lidstva.^[3]

V  knize Tragická historie o doktoru Faustovi z r. 1589 Faust touží nahradit na zemi Boha a Krista. Chce rozhodovat o životu věčném a  křísit mrtvé. Magií se upisuje ďáblu a po vypršení 24 let smlouvy přichází strašný konec, antikrista odvádějí ďáblové. Faustova postava zde začíná mít i některé kladné rysy a je patrné, že autor Ch. Marlowe ke své postavě přistupoval s určitou sympatií.

S postupem renesance začíná být pohled na Faustovu postavu měněn. Původní jasný obsah faustovského mýtu, tedy varování před spolkem s ďáblem, začíná být zastírán. Ze zloducha či nebezpečného blázna se stává myslitel zmítaný rozporem mezi vírou a poznáním. V éře osvícenství přibývají pokusy postavu Fausta obhájit a přehodnotit. Z Fausta se stává pokrokový vědec, politik či umělec, odmítající náboženský život. Touží nejen po moci a požitcích ale také po poznání, což jej někdy dokonce osvobozuje od smlouvy s ďáblem. V textu Johann Faust z roku 1775 je Faust  vzdělancem překračujícím již přežitá církevní omezení a morálku.  Ďábel Mefisto se stává spíše Faustovým partnerem při jejich diskuzích, než představitelem zla. Faust chce konat dobro za pomoci zla. Těm, kterým se rozhoduje pomoci, je však nejvíce ublíženo.  Nakonec Faust vypije jed a jeho milenka Helena se probodne. Dobrý duch je zachrání před peklem a odnáší do nebes.^[3]

Nejznámější faustovské dílo Faust dokončil J. W. Goethe roku 1831. Faust je renesančním géniem, humanistou odmítajícím vliv církve. Stává se úspěšným podnikatelem, vojevůdcem a státníkem. Touží po poznání podstaty světa a bytí, což člověku nepřísluší. Faust se snaží bojovat za plný a neomezený život, působí však újmu sobě a lidstvu. Láskou jiného člověka je v závěru spasen.^[3]

Původně jednoznačně záporný Faust tedy začal být na konci renesance a v době osvícenectví nahlížen shovívavěji a jeho činy omlouvány. Církev již Faustovi nedokáže pomoci, ba ani chránit před jeho vlivem ostatní. Naopak se stává jedním z důvodů Faustovy revolty a odklonu k ďáblu. Tím, jak se lidé, často zklamáni církví, začali odklánět od víry v dobro Stvořitele, přestávali se obávat sil nepřátelských člověku. Satan začal být považován jen za symbol vzpoury proti moci (viz např. Miltonův Ztracený ráj), ze služebníků temna se stali partneři v diskuzi či legrační čertíci v loutkových divadlech. Nebezpečný Faust, dobrovolně spolupracující s temnými silami v neprospěch lidstva, začíná být vydáván za výjimečného člověka trpícího malostí a limity své doby. Zamlžování původního varování před Fausty-antikristy pokračuje až do našich časů. Stačí připomenout drama Pokoušení Václava Havla z roku 1985. Doktor Foustka je zde normálním člověkem, falešným moralistou budícím soucit. Jeho nebezpečí je skryto.^[3]
Církevní hodnostáři již zcela ztratili schopnost Fausta odhalit, pokusit se jej odvrátit od cesty k zatracení a chránit společnost. Dokonce začali Fausty podporovat a oslavovat.  Ztratili duchovní vhled nebo se vědomě spojili se zlem. Faustové jsou vydáváni za humanisty a dobrodince světa.

V některých dílech 20. století se však jejich autoři opět začínají odvracet od zamlžování a zlehčování původních myšlenek faustovského mýtu.  Oswald Spengler v knize Zánik Západu charakterizuje evropskou kulturu nové doby jako faustovskou v negativním smyslu. Thomas Mann v postavě Fausta kriticky zobrazuje buržoazní třídu v Německu. Klaus Mann v románu Mefisto představuje herce, který pro svou kariéru neváhá spolupracovat s nacisty.

V našem 21. století začíná sílit varování před faustováním, kdy je ve jménu svobody, humanity, rovnosti, dobra a lásky šířeno zlo. Faustovské prvky začínají být objevovány v působení veřejně známých osobností, politiků a umělců či dokonce v základech celých nadnárodních institucí, počínaje Evropskou unií.[10]  Souboj víry v pozitivní vyšší principy a  lidské ctností s ideologií materializmu, neomezené svobody a poživačnosti se tak stále zrcadlí v boji o smysl a význam faustovského mýtu.

[12] Faustovská tématika je možná skryta v geniální písni Bohemian Rhapsody rockové skupiny Queen. Text napsal vůdčí člen Freddy Mercury. Skladba je součástí alba Noc v opeře - A Night at the Opera.

Společný vývoj a proměny Faustů - antikristů

Patří Faust k antikristům nebo antikristové k faustovským postavám? Není anachronismem hovořit o Faustech před 15. stoletím nebo o antikristech před vznikem křesťanství? Jak již bylo uvedeno na začátku, člověk, který uzavřel pro svůj sobecký a krátkodobý prospěch smlouvu s temnými silami, se mohl v lidské společnosti objevovat odedávna. Býval to jistě někdo výjimečný svým charismatem, silou, vzhledem,  schopnostmi a možnostmi, tedy někdo, kdo mohl silně oslovit a ovlivnit své okolí. Pokud měl slabinu ve své neovládané touze po moci, majetku, slávě a rozkoších, stal se vhodným nástrojem zla. Ve své snaze získat po čem prahne, oslovil svými činy, myšlenkami nebo magií temné síly. Ty rychle a ochotně přispěchaly ke své službě.

Antikrist s korunou trestá protivníka. Hortus Deliciarum, 12.stol.[8]

Takový člověk zradil své lidství, zhasil v sobě střípek božího světla a oslabil lidstvo jako celek, zmátl ostatní na jejich cestě ve světle Stvořitele, aby zbloudili k záhubě v temné nicotě. Lidský svůdce byl pak v křesťanství nazýván antikristem a v evropské západní kultuře Faustem. Mezi  těmito archetypy existuje řada rozdílů, v mnoha podstatných vlastnostech se však shodují a doplňují. Ve vývoji Faustovy postavy lze tedy dobře sledovat postupné proměny antikrista v novodobých dějinách lidské společnosti (a naopak).

Faust byl zprvu popisován jako jednoznačně temná postava - zloduch a bláznivý šarlatán. Neváhal uzavřít smlouvu s ďáblem, pěstoval černou magii, prováděl kratochvilné kejkle a byl příčinou utrpení mnoha jemu blízkých lidí. Povyšoval se nad boží řád a poměřoval se Stvořitelem či spasitelem, byl odpůrcem Krista a nebezpečím pro své okolí. Podobně antikrist je v prvých křesťanských spisech popisován jako záporná, nebezpečná postava: Je to člověk hříchu, ten syn zatracení, který se staví na odpor a povyšuje se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá, takže se posadí v Božím chrámu jako Bůh a bude se vydávat za Boha (Pavel - 2. list Tesalonickým). Apoštol Matouš varuje před antikristy, kteří se snaží falešnými zázraky svést lidstvo z boží cesty pokory. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby [to] bylo možné) i vyvolené... (Matouš). Více viz Antikrist, člověk hříchu.^[1]

V prvých křesťanských staletích varovala před antikristy řada významných duchovních. Psali o tom, že antikristové budou lidé podporovaní všemožně silami temna. Žít budou bez hmotného strádání a téměř nic hmotného jim nebude chybět, majetku budou mít na rozdávání. Obdařeni obratnou mluvou a kouzlem osobnosti snadno zaujmou a svedou své posluchače. Hlásajíce morálku budou sami žít ve smilstvu a neřestech. Svým působením budou rozvracet veškerý řád na zemi. Stanou se mistry přetvářky a klamu, pod pokryteckou maskou  laskavosti a dobroty budou snadno získávat důvěru lidí aby převracet svět. Veřejně či skrytě budou odmítat či popírat svátosti (křest, znamení kříže, manželství).^[1]

Středověcí křesťanští mystici varují před antikristy, vydávajícími se za velké dobrodince lidstva aby získali moc. Ti budou propagovat svobodný život plný požitků bez omezení, zavrhovat zákony, mravy a religiózní instituce ve snaze získat zájem lidí. Slíbí naprostou svobodu od všech Božích i církevních příkazů, sobecký život podle vlastních vášní a choutek. Antikrist bude hlásat volnou lásku a ničit nejposvátnější svazky rodinného života, rozhojňovat  nespravedlnost, podporovat sobeckost, bezbožnost, chamtivost, žádostivost a smyslnost. Na jeho dvoře bude hodování, hýření a všemožných zábav bez počtu a bez smyslu ačkoliv bude předstírat všechny ctnosti: zbožnost, čestnost, upřímnost, dobrosrdečnost a svatost.[1]

Antikrist sedící v ďáblově klíně. Hortus Deliciarum, 12. stol.[9]

Jako bychom četli faustovské romány z doby osvícenství. V nich Faust rozhodně netrpí hmotnou nouzí ani nedostatkem požitků a nevázaných radovánek. Není to již žádný šarlatán ani zloduch ale velká lidská osobnost - vědec, politik či umělec odmítající omezení vírou a náboženstvím. Faust je popisován jako velikán, toužící po poznání podstaty světa, chce vše kolem sebe ovládat a převzít boží dohled nad světem, stát se soudcem dobrého a zlého. S pomocí temných sil získá rychle věhlas, moc a slávu.  Nemusí se již přibližovat náboženským či světským vládcům lstí a kouzly. Sám se stává obdivovaným a mocným vládcem, myslitelem nebo umělcem. Je lidským géniem, velikánem, který s pomocí zla přetváří vše kolem sebe. V základech Faustova díla je však zlo pevně zakotveno a nakonec vše zničí.^[3]

Novodobí Faustové jsou již popisováni jako normální lidé, žádní temní zloduchové, černokněžníci ani osvícenští géniové. Bývají sice poživační, chtiví  světských rozkoší, sobečtí a bezohlední k ostatním ale to vše dovedou skrýt za kulisu obětavosti, lásky a humanity. Na první pohled příliš nevybočují z lidské společnosti. Nuda, únava životem, pohodlnost a přitom touha stát se úspěšnými, mocnými a obdivovanými je vede do spolku s ďáblem. Nemusejí však již podepisovat smlouvy vlastní krví. Pokud se zaobírají temnou magií, pak jen ve skrytu či  povrchně, amatérsky a z rozmaru. Hlubšímu proniknutí do tajů černého umění často brání jejich vnitřní malost a zbabělost. Jejich  víra ve Stvořitele, Krista i ďábla může být slabá, pak ztrácejí pud sebezáchovy a temné síly přivolávají ze své vlastní lehkomyslnosti a rozmařilosti. Mají stále touhu ovládat své okolí a v tom jim pomáhá jejich charisma a dar přitahovat pozornost ostatních. Bývají prázdnými moralisty, lacinými kritiky s nabídkou jednoduchých a zázračných řešení. Hlasitě volají po lásce a pravdě, nevěří však v nic a nemilují nikoho, jen sami sebe. Jejich dílo je stále postaveno na prapůvodním principu tmy vydávající se za světlo. Předstírají, že konají dobro a zaštiťují se jím, užívají však síly zla. Do spolku s ďáblem vstupují za účelem osobního prospěchu, touhy po penězích, moci a požitcích. Staví se být velkými humanisty, pomocníky lidstva, v konečném důsledku však lidstvo poškozují a odklánějí od dobré cesty. A právě takoví mohou být antikristové naší doby.

Novověcí mystikové a filosofové skutečně varují před antikristem, který se bude snažit vlichotit do přízně světových vladařů a jednou je zcela obelstít a převzít veškerou moc (Morel, 1869). Antikristové budou umět dokonale využít všech moderních způsobů komunikace a propagandy. Vláda nad všemi národy bude podpořena vynálezy, které usnadní takové spojení všech zemí, že již nebude ani řeči o nějakých vzdálenostech. (F.W. Helle, 1904). Mnozí církevní hodnostáři budou antikristům pomáhat a oslavovat je. Solovjov ve své Legendě o Antikristu (1900) varuje před antikristem, který bude původně spisovatelem a stane se zosobněním falešnosti. Bude zneužívat společenské hodnoty, pod pláštíkem míru a lásky manipulovat s lidmi a odvádět je od Boha k sobě. Nabídne zdánlivý mír a jistotu, tím však vezme člověku svobodu a tajemství bytí. Jeho snad jedinou viditelnou slabostí bude bezmezná láska k sobě samému a smyslové touhy neznající míry. Ve svých třiatřiceti letech se proslaví jako vynikající myslitel, spisovatel a veřejný činitel. Jeho slabinou bude bezbřehá samolibost.

Antikrist bude usilovat o vytvoření celosvětové vlády a za základ vezme Spojené státy evropské. Největšího pomocníka získá v černém mágovi, katolickém biskupovi - pozdějším kardinálovi. Bude se považovat  za povolaného dobrodince, který spojí dobré i zlé a celému světu přinese mír: Kristus jako moralista rozděloval lidi na dobré a zlé, já je spojím statky, které potřebují stejně tak dobří jako zlí... Kristus přinesl meč, já přinesu mír...Všechny roztřídím a každému dám podle jeho potřeb! Solovjov varuje: Pokud lze Antikrista popsat jediným příslovím, pak pro něj platí: není všechno zlato, co se třpytí. Lesku je v tomto padělaném dobru dost - ubírej, jak chceš, ale skutečná síla - žádná... Více viz Legenda o Antikristu.[2]

EU a zjevení. [11] Evropská unie je mnohými považována za dílo antikristovo.

Faustovské motivy

Ve faustovském mýtu se opakovaně objevuje základní dějová struktura, postavy a motivy. Obdobu níže uvedeného lze hledat i u novodobých antikristů:

Děj

- Obdaření mnohými schopnostmi, dospívání v dostatku, možnost studia.
- Skepse, pocit marnosti, revolta vůči uspořádání světa.
- Touha po moci, přepychu, radostech.
- Přivolání zla, úpis, začátek 24 leté služby.
- Rychlé zbohatnutí, získání slávy i moci. Život v hýření, žertovných radostech a slastech, cestování světem, široké a intenzivní působení na lidi.
- Vyprahlost, nenaplněnost, degradace těla, ztráta hmotných statků.
- Smrt, odnesení do pekla.

Postavy

- Faust (Foustka) upisující se zlu. Dle středověké teologie propadl hříchu pýchy (superbia), nezřízenosti (concupiscentia) a zvědavosti (curiositas). Pýcha, poživačnost, nemorálnost, sobeckost, mocichtivost, citová otupělost, skepticismus, touha po slávě a poznání.
- Satan, ďábel, svůdce, pokušitel, pomlouvač.
- Mefistofeles (Mefisto), zlý duch, služebník temna.
- Markétka, nevinná dívka, svedená, trpící, svou láskou někdy zachrání Faustovu duši.
- Helena, svůdnice, sexuální symbol ženy.
- Fámulus, sluha, pomocník, někdy řada dalších pomocníků a učedníků.

Motivy

- Ďábel uzavírá smlouvu jen s člověkem výjimečným.
- Motiv podstrčení ženy.
- Sexuální nevázanost, promiskuita.
- Návštěvy kontinentů a měst.
- Návštěvy papeže a králů.
- Provozování černé magie

Charakteristiky současného antikrista

Antikrista naší doby mohou podle analogie s faustovskými motivy charakterizovat tyto vlastnosti a okolnosti:

1. Rychle či za podezřelých okolností získal velký majetek.

2. Nežije v manželském svazku. Pokud ano, pak jeho partner bývá vnitřně nešťastný. Zneužívání svých blízkých.

3. Promiskuita, volný a nevázaný život. Citová omezenost. Sklon k neřestem a slabostem (alkohol, drogy). Sobeckost, samolibost, elitářství.

4. Veřejně činný, silná touha po obdivu a moci. Rychlý nárůst popularity ve veřejném životě a moci v průběhu 24 let.

5. Moralista, navrhuje líbivá, ale nefunkční řešení. Často hovoří o lásce, dobru, humanitě či rovnosti. Relativizování dobra a zla. Podpora globalismu a centralizace moci.

6. Sklony k černé magii, satanským symbolům.

7. Prosazování rychlých a jednoduchých řešení. Dobro neváhá prosazovat i prostředky zla. Ničení a zabíjení ve jménu humanity. 

8. Silné charisma, umění zaujmout a oslovit veřejnost.

9. Ke konci kariéry rychlá ztráta majetku, duševních i fyzických sil.

10. Vlažný až odtažitý vztah ke křesťanství. Snaha neutralizovat jednotlivá náboženství jejich promícháváním. Podpora ze strany některých církevních hodnostářů.

11. Spolupráce s dalšími antikristy.

12. Zhoubné životní dílo vedoucí k ničení základních pilířů zdravé lidské společnosti. 

Pokračování - Václav Havel - český Faust (I.)

Vydáno: 28. 1. 2014