Hebrejská Bible a archeologie

Biblická archeologie a vyvolený národ

Popisuje Bible skutečné historické události? Lze ji považovat za věrohodný zdroj při studiu historie? Byli Izraelité skutečně vyvoleným národem?

Dlouhou dobu lidé věřili, že vše se kdysi událo přesně tak, jak popisuje Bible. Později, v 19. století, začal převládat opačný extrémní názor. Badatelé prohlašovali, že větší část biblické historie je pouhým mýtem. A jak na historii popisovanou v Bibli hledí dnešní věda?
Rozsáhlá vědecká obec zásadně odmítá spojovat archeologii a historii s údaji v Bibli. Podle mnoha archeologů ztratila biblická archeologie svůj kredit a řadí ji spíše mezi pavědy.
Na druhé straně stále nalézáme i fundamentalistické zastánce absolutní historické pravdivosti Bible. Jejich postoj vyvěrá spíše z víry v pravdivost "božího slova" než z výsledků vědeckého zkoumání.

Přesto existují odborníci, kteří otázku historičnosti Bible považují za relevantní. Můžeme je pro zjednodušení rozdělit do dvou mezních názorových skupin: ^[1]

Maximalisté.
Někteří archeologové potvrzují, že v Bibli můžeme přes mnoho nánosů věroučných náboženských vrstev spatřit jádro popisující skutečné události. Někde ve starověké Mezopotámii se utvořil nomádský kmen Izraelitů, který migroval nejprve do Palestiny a potom do Egypta. Pak, po konfliktu s tamější mocí, uprchli Izraelité do pouště pod vedením nějaké významné osobnosti. ^[6] Někdy ve 13. stol. př. n. l. obsadili Kanaán, a pod vedením Davida a Šalomouna došli až k ustavení významného sjednoceného království.

Mezi zastánce maximalistického pohledu na historicitu Bible patří např. William Dever ^[2], David Rohl ^[3], Paul Johnson ^[4] či James Hoffmeier ^[11].

V názorech maximalistů převažuje víra a očekávání nad vědeckou skepsí.  V biblických příbězích se stále snaží nalézt pravdivé historické jádro.

Minimalisté
Další archeologové, označovaní svými odpůrci za minimalisty či revizionisty, považují biblické příběhy za nevěrohodné. Tvrdí, že archeologické nálezy ukazují na zcela jinou historii Izraelitů. K hromadnému exodu Izraelitů z Egypta nikdy nedošlo. Židovské kmeny nevtrhly na Sinajský poloostrov, aby si probojovaly cestu do Svaté země. Počátek židovského osídlení nalézáme v oblasti západně od řeky Jordán, kde se okolo roku 1200 př. n. l. začala rozvíjet jejich jednoduchá kultura. Abrahám, Izák a další patriarchové jsou fiktivními postavami vytvořenými lidovou tradicí. Davidovo království je pouhou legendou vytvořenou v 7. a 8. stol. př. n. l. jeruzalémskými kněžími. Judaismus, jako náboženství, se neobjevil ve 2. tisíciletí př. n. l., ale až v polovině 1. tisíciletí př. n. l. Hebrejskou Bibli napsali Židé helénského období.

Tyto názory zastává např. Ze'ev Herzog ^[9] či Thomas Thompson. ^[11]

Kdo tedy má pravdu?
Vědci, kteří považují Hebrejskou Bibli jen za sbírku mýtů
bez jakékoliv historické autentičnosti?
 Maximalisté hledající v jádru starozákonních příběhů skutečné historické události,
či zastánci minimalistického pohledu na historickou pravdivost Bible?

Slepá ulička biblické archeologie

Na konci 19. století se prosadil směr biblistických studií, označovaný jako Vyšší kritika. Tato, převážně německá škola, se zaměřila na lingvistickou a textovou analýzu biblických textů. Podle výsledků jejího zkoumání nenapsal pět knih Mojžíšových (Tóru) Mojžíš, jak udávala tradice. Z větší části byly považovány za produkt "post-exilového" období, ve kterém začali židovští pisatelé, propuštění z Babylonského zajetí, stmelovat různorodou kolekci starodávných textů. Vyšší kritika nebořila Starý zákon jako celek, nicméně ukázala, že např. Abrahám, Izák či další izraelští praotcové jsou mytologické postavy, podobně jako hrdinové řeckých bájí.

Někteří archeologové však nebrali skeptické výsledky biblistiky vážně a snažili se naopak dokázat historickou pravdivost Bible. Na počátku 19. století tak začala vznikat zvláštní odnož archeologie - tzv. biblistická archeologie. Někteří badatelé, většinou nábožensky založení, začali podnikat výzkumné práce v biblicky známých lokalitách. Důkazy, které mohly podpořit historicitu Bible, byly vyzdvihovány, zatímco důkazy opačné byly ignorovány. Vybraná fakta byla násilně skládána do předem určené mozaiky, místo aby je archeologové ponechali mluvit samy za sebe. Významnou roli sehrávaly fundamentalistické a nacionální zájmy. A jistou úlohu měly i zájmy komerční. Pokud se podařil "biblický" nález, znamenalo to věhlas a peníze.

Další vlna biblické archeologie vzešla po ustavení izraelského státu. Badatelé se všemožně snažili potvrzením historické pravdivosti Bible posílit izraelskou identitu a obhájit boží nárok na území části Palestiny. ^[14]

I dnes v nově vydávaných populárně-naučných knihách o Bibli či dějinách starověkého Izraele čteme o archeologických nálezech, které údajně potvrzují biblický popis historických událostí. Kaleidoskop různých archeologických nálezů, tendenčně a bez kontextu poskládaný, pak budí dojem, že archeologie stále silněji potvrzuje historicitu Hebrejské Bible. Podle biblických minimalistů je však spíše opak pravdou.
Důkazy o historické věrohodnosti Hebrejské Bible stále chybějí, zato se zpřesňují znalosti o původu Izraelitů a ubývá bílých míst na archeologické mapě Blízkého východu.

Tři pohledy na dějiny Izraele

Jeden z čelných odborníků P. H. Davis rozeznává tři různé historické "Izraele":

Reálný Izrael - dvě politická uskupení existující v době železné - Izrael a Judea. Archeologie potvrzuje, že existovala dvě království, která vznikla zřejmě nezávisle na sobě a nezávislá zůstala. Žilo v nich mnoho různých kultur s náboženstvím podobným, jako ve zbývajících částech Palestiny.
Literární biblický Izrael - obrázek reprezentovaný biblickými texty. Izraelský lid byl patriarchy odveden do Egypta, později uprchnul a putoval pouští, uzavřel smlouvu s Yahwem a začal jej uctívat. Obsadil část Kanaánu a vytvořil sjednocenou monarchii, která se později rozpadla na dvě království. Nic z toho není potvrzeno vědeckým výzkumem.
Starověký Izrael - směs dvou výše uvedených koncepcí. Konstrukce literárního Izraele je částečně pokrývána historickým obalem. Biblické a archeologické údaje jsou vzájemně kombinovány.

Právě se třetí variantou se setkáváme velice často. Z archeologických nálezů jsou tendenčně vybírány pouze ty, které zdánlivě potvrzují pravdivost historických údajů v Bibli. Tato pseudovědecká metoda připomíná situaci, kdy čteme Bibli a občas se podíváme na nějaký archeologický artefakt z doby železné.

Konec biblické archeologie?

Archeologické nálezy - od zbytků zdí a základů staveb ke kovovým a keramickým artefaktům -   nic z toho nepodporuje historické události popisované v Hebrejské Bibli. Dnes již naprostá většina archeologů a historiků nepokládá Bibli za hodnověrný zdroj historických informací.
Příběhy z Tóry (Pentateuchu) popisující historii až ke sjednocenému izraelskému království jsou historiky považovány za zbožnou fikci. Všeobecně známá vyprávějí o Noemově arše, Abrahámovi a Izákovi, Sodomě a Gomoře či Josefovi a Putifarově smyslné ženě jsou stejně reálné, jako například Iliada a Odyssea. Skutečný popis historie v Bibli začíná až od vlády krále Joziáše v 7. stol. př. n. l.
Pojem biblická archeologie (Biblical archaeology) se již přestává používat. Spíše mluvíme o syrsko-palestinských dějinách (Syro-Palestinian) či dějinách Levanty.^{[11] [12] [13]}

Střední cesta

Podle maximalistů lze příběhy v Tóře chápat jako historická fakta a je jen otázkou času, kdy archeologie potvrdí jejich stanovisko. Minimalisté považují primární historii podávanou v Pentateuchu za pouhou ideologickou fikci.

Dělení na maximalisty a minimalisty je samozřejmě značným zjednodušením. Mezi oběma krajními názory však zůstává střední cesta. Třetí skupina odborníků, k nimž řadíme např. izraelského archeologa Israele Finkelsteina, či Neila Ashera Silbermana ^[5], považuje Bibli za pokladnici národní paměti, která byla přetvořena do mýtů. Biblických mýtů, které jsou směsí faktů a fikce. Předmětem sporů zůstává jejich poměr.

Odborníci orientující se na biblistiku, historii a archeologii, dnes již nehledají ztracená biblická města. Zajímají je spíše odpovědi na otázky, proč ty či ony mýty byly do Bible zahrnuty. Bible více vypovídá o době, kdy byla psána, než o prapůvodu Izraelitů. Pentateuch, pět knih Mojžíšových, není soupisem skutečných historických událostí. Bibli nelze používat jako průvodce při archeologických výzkumech, jak se o to dříve pokoušeli bibličtí archeologové.

Vyvolený národ?

Výše jsme se zaměřili na historické či pseudohistorické události. Hmotné archeologické nálezy dokládají  spíše materiální vývoj než vývoj duchovní. Jak to ale bylo s duchovností Izraelitů? Byli a zůstali židé skutečně Bohem vyvoleným národem?

Podle židovské tradice se synové Izraele (12 izraelských kmenů) dostali na věčné časy pod boží ochranu. Bůh uzavřel smlouvu s Abramem/Abrahámem - jeho potomstvo bude ctít svého Boha, dodržovat příkazy, a Bůh nad nimi držet ochrannou ruku. Bůh vyvedl prostřednictvím Mojžíše Izraelity z Egypta, aby se mohli usídlit v jim zaslíbené zemi. Osudovou zastávkou na jejich dlouhém putování byla hora Sinaj. Podle židovské tradice zde Bůh předával Mojžíšovi desatero. Došlo však k události, která je připomínána jako hřích vyvoleného národa. Lid byl netrpělivý a požadoval hmatatelného boha, který by je do zaslíbené země odvedl. Zhotovili modlu - zlatého býčka. Zbožný Chúr, jenž se rázně postavil proti tomuto záměru, byl ukamenován. Ti, kteří se dopustili modlářství, byli nakonec pobiti příslušníky kmene Lévi. Bůh odňal kněžskou službu prvorozeným Izraelitům a daroval ji výhradně levitům. Modláři byli tedy usmrceni, zbožní a věrní pokračovali v cestě do zaslíbené země.

Jiná tradice ale předkládá zcela opačnou historii "vyvoleného" národa. Došlo skutečně ke zhotovení a zbožštění zlatého telete. Pobiti ovšem tehdy nebyli modláři, ale ti Bohu věrní. Mojžíš nakonec žádné desky desatera neobdržel, byly rozbity bez náhrady. Desatero, útržkovitě uváděné v Bibli, bylo sepsáno až mnohem později, podle starověkých zákonů okolních národů. Synové Izraele tehdy u posvátné hory porušili smlouvu s Bohem a pod symbolem zlatého telete je začal vést někdo zcela jiný. S ním uzavřeli novou smlouvu, platnou podnes. Dává jim světskou moc nad ostatními a neomezené hmotné statky - zlaté tele. Podle proroctví má dojít na konci věku k opakování událostí od posvátné hory. "Vyvolený národ" bude vybíjet ze svého středu všechny, kdo se vrátili na cestu spravedlivých, aby posílili služebníky mamonu.

Obr. Uctívání zlatého telete.[16]

Vydáno: 20. 01. 2006