Katastrofy II

Zániky civilizací

Zasáhla nějaká pohroma přímo do vývoje člověka? Byl zánik některých lidských kultur zapříčiněn přírodními katastrofami? Nalezneme v mýtech, legendách a posvátných textech ozvěny těchto událostí?

Afrika

Afrika je kolébkou člověka (viz Mýty a genetika), málem se však stala i jeho hrobem. Před 70 tisíci lety nastalo v Africe rozsáhlé sucho. Lidé tehdy žili pouze na tomto kontinentě a kruté podmínky je téměř vyhubily. Z početné populace předchůdců moderního člověka zbylo jen několik izolovaných skupinek, celkem asi 2000 jedinců. Skupinky prvých lidí se však spojily a člověk nejen přežil, ale začal postupně obsazovat další kontinenty.^[e]

Severní polokoule

Před 27-18 tisíci lety vládlo velmi studené a suché období, kdy pevninské ledovce postoupily hodně k jihu a zasáhly životní prostředí zejména v Evropě. Před asi 14 700 lety došlo k prudkému oteplení až o 6 ° průměrné teploty během pouhých desítek let. Během padesáti let teplota na severní polokouli vzrostla o 12 °C. Tání ledovců, zvyšování hladiny moří.
Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa) s epicentrem v Severní Americe. Prudké tání severoamerického ledového štítu. Katastrofické záplavy, lijáky, zvýšení hladiny moří, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias/younger dryas^[15]). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy. Zánik indiánské kultury Clovis.

S každou teplotní změnou došlo i k velkým "reorganizacím" v atmosférickém proudění na severní polokouli.^[f] Oteplování probíhalo až na úroveň současnosti, jen s malými výkyvy.^[11][12]

Před 15 až 11 tisíci let tedy došlo k opakovanému prudkému tání ledovců. Mnoho částí světa bylo postiženo katastrofickými povodněmi. Odtud mýty o potopě světa. Hladina moří se postupně zvýšila o 60 metrů. Podle grónských jádrových vrtů nastal konec doby ledové v r. 9620 př. n. l.

Obr. Nárůst hladiny moří po poslední době ledové.[11]

Podle řady badatelů existovalo v hlubinách věků několik vyspělých civilizací. Ta poslední zanikla v důsledku přírodních katastrofických událostí spojených s koncem doby ledové. Ke globální nestabilitě došlo někdy mezi roky 10 800 - 9600 př. n. l. Do roku 10 800 př. n. l. teplota stoupala a odtával ledový příkrov. Pak se dramaticky ochladilo. Mrazivé období trvalo 1200 let do roku 9600 př. n. l. Pak začalo oteplování.^[13]

Východní Středomoří a Blízký východ

Zaplavení černomořské prolákliny (4500 př. n. l.)

Tradiční teorie předpokládala pomalejší  a postupné zaplavování prolákliny, kde dnes leží Černé moře. Během globálního oteplování tály ledovce a hladina moří postupně stoupla o více než 100 metrů, ve Středomoří dokonce o 150 m. Před 9000 lety začaly vody Světového oceánu pronikat do černomořské prolákliny. Přelévaly se přes do té doby suchou bosporskou šíji a postupně vytvářely Černé moře.

Dnes však stále více odborníků potvrzuje, že došlo k mnohem dramatičtějším dějům. Voda do prolákliny začala hromadně pronikat až později, před zhruba 7500 lety. Tehdy došlo k protržení bosporské šíje v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev. Náhle bylo zaplaveno  asi 150 000 km2 země.
Poprvé tuto teorii vyslovili v r. 1997 Walter Pitman a William Ryan. Robert Ballard později skutečně nalezl na dně šelfu v hloubce 100 m stopy osídlení. V r. 2007 tyto nálezy potvrdil tým univerzity v Tel Avivu. Jejich průzkum potvrdil, že zde skutečně došlo k náhlé potopě, kdy voda během velmi krátké doby zaplavila rozsáhlé území. Pokud přežil nějaký rybář, který zachránil svou rodinu na palubě lodi a osídlil pak nově utvořené pobřeží, mohl časem vzniknout i příběh o potopě světa. Ničivé zaplavení černomořské prolákliny se mohlo stát předlohou blízkovýchodních mýtů o potopě světa.

Sucho (2300 až 2000 př. n. l.)

Změny klimatu významně ovlivnily osudy blízkovýchodních kultur doby bronzové. Byly jednou z hlavních příčin přechodu lidských společenství z období starší doby bronzové do střední doby bronzové (2300 až 2000 př. n. l.).^[5]

Okolo roku 3500 př. n. l. začalo vlhké klima příznivě ovlivňovat celé východní Středomoří.^[3] Započala starší doba bronzová charakteristická rychlým rozvojem kultur Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta (Staré království) a Mezopotámie. Během starší doby bronzové II až III (3050 - 2350 př. n. l.) vyrostla v Palestině a Transjordánsku velká opevněná města, často mnohem větší než ty z pozdějších dob. Osídlovat se začaly i oblasti Negevu a Sinaje, kde jsou dnes jen pouště.^[4] 

Okolo r. 2300 - 2200 př. n. l. však byly téměř všechny palestinské vesnice opuštěny na dvě i více staletí. Na většině míst Negevu nemáme doloženo trvalé osídlení až do doby železné II (1000 př. n. l.). Zátopová hladina Nilu se extrémně snížila, v Egyptě zavládl hladomor a nepokoje vedoucí ke konci Starého království. 

Příčinou byla změna klimatu. Začala se opakovat období velkého sucha. Řadu suchých období, opakujících se na konci 3. tisíciletí př. n. l., dokládají např. výzkumy v syrském Tell Leilan. Podle H. Weisse se staly jednou z příčin zániku akkadské říše v Mezopotámii. Weiss patří k rozrůstající se vědecké obci, která považuje klimatické změny na východě Středomoří okolo roku 2300 až 2000 př. n. l. za významnou příčinu politických a kulturních změn v místních kulturách.  

Na Blízkém východě tedy došlo na přelomu starší a střední doby bronzové (EBIV^[b]) (2300 - 2000 př. n. l.) k opakujícímu se suchu. Z Palestiny téměř vymizely městské civilizace, došlo k prudkému snížení populace, prostor byl přenechán skupinám kočovných pastevců. Došlo k velkým migracím obyvatel. Kočovníci vpadli do Mezopotámie, do Nilské delty a možná i Palestiny^[a]. Indo-evropské kultury pronikly ze severu do Malé Asie a Řecka. Tamní města byla zničena.

K obrození měst ve východním Středomoří došlo až po roce 2000 př. n. l., s návratem vlhčího klimatu.

Výbuch sopky 1600 př. n. l.

Někdy okolo r. 1600 př. n. l.^[c] došlo k největší sopečné explozi ve známé historii lidstva. Výbuch rozprášil kruhový ostrov Théra o průměru několika desítek km. Kráter původně čněl snad do výše 2000 m. Zemětřesení, vlny tsunami a déšť sopečného popela zpustošily celé východní Středomoří.^[16]
Katastrofa způsobila zánik minojské civilizace. Přišla o lodě i přístavy a byla zdecimována neúrodou vyvolanou chladným klimatem (vliv popela v atmosféře). Oslabená Kréta (centrum minojské kultury) byla ovládnuta válečníky z Peloponésu. Na troskách minojské kultury vznikla nová krétsko-mykénská civilizace.

Přírodní katastrofy, sucho 1200 až 1100 př. n. l.

Mezi léty 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Okolo r. 1200 př. n. l. postihly východní Středomoří velká sucha. Civilizace starověkého Blízkého východu se zhroutily,  došlo k jejich rychlému kulturnímu kolapsu. Blízký východ přešel z věku pozdní doby bronzové do doby železné.

Obr. Blízký východ ve starověku.[14]

Jednou z hlavních příčin těchto událostí mohly být klimatické změny doprovázené opakujícími se zemětřeseními. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají veliká sucha v Anatolii dvanáctého století př. n. l. Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek  potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur.^[7]

V Malé Asii se na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. rozpadla říše Chetitů. Její vazalové se začali bouřit, vládla neúroda a hladomor. Ve 12. stol. př. n. l. byla řada chetitských měst zničena včetně hlavního města Chattuše (Hattusas), Milétu i kanaánského Ugaritu (1185 př. n. l.) či Kadéše a řady dalších. Chetitská říše zanikla.[d]

Obr. Rekonstrukce Chattuše[9]

Opakovaná zemětřesení v létech 1225 až 1175 př. n. l. doprovázená obdobími sucha mohla být prvými články řetězu vedoucímu ke kolapsu měst a celých kultur východního Středomoří doby bronzové. Došlo k rozpadu politických, sociálních a ekonomických vazeb, občanským nepokojům a ztrátě schopnosti obrany vůči nepřátelům. Skončila doba bronzová na Blízkém východě.

Egyptská říše přečkala zánik svých vazalských kolonií v Sýrii a Palestině. Musela se však bránit útokům hord z Libye a Mořských národů (Sea Peoples) z nilské delty.  Cena obilí na konci 12. stol. př. n. l. několikanásobně vzrostla. Došlo k řadě povstání a rabování hrobek. Egypt již nikdy nedosáhl své předchozí velkoleposti. Dynastie Nového království zanikla okolo r. 1070 př. n. l.

Asyrská říše byla ve 13. století na vrcholu své moci. Od přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. však začala upadat. Babylonie získala zpět svou nezávislost a Asýrie ztratila i část syrského území. Úpadek zastavil na krátký čas Tiglatpilesar I (Tiglath-Pileser) (1115 - 1077 př. n. l.),  síly mu stačily většinou jen na obranu. Dochoval se dopis popisující sucho a neúrodu. Z kronik se dozvídáme o hladomoru, kdy lidé pojídali jeden druhého.^[8]
Ke konci 11. stol. př. n. l. ovládali Asyřané jen malé území SV Mezopotámie. V textech jsou popisovány sucha, neúroda a hlad. Mnohdy se přestávaly bohům přinášet poživatelné obětiny, což ukazuje na katastrofální nouzi.

Babylonie neměla sílu využít Asyrského oslabení. Naopak, babylonská města začal ničit východní soused Elam. Elamité vykradli i Babylón a odnesli např. stélu s Chamurapiho zákoníkem. V polovině 10. stol. př. n. l. se cena obilí v Babylónu vyšplhala na svůj 150 násobek. Nepokoje v Babylonii z období 12. až 10. stol. př. n. l. se zřejmě promítla do Eposu o Errovi (viz také Erra Epos - Epos o Errovi). Epos byl napsán na počátku 1. tisíciletí př. n. l. jako oslava návratu ke klidnějším časům.

Zemětřesení 1225 až 1175 př. n. l.

Během 13. stol. př. n. l. se řada mykénských měst začala intenzivně opevňovat, některá však přesto byla zničena (Knósos, Théby). Města byla v průběhu 12. stol. př. n. l. opakovaně ničena zemětřeseními a požáry.  Honosné mykénské paláce mizely,  nahrazovány chudými zemědělskými osadami. Stejně tak i na Krétě došlo ke snížení počtu obyvatel a lidé se stěhovali z pobřeží do bezpečnějších vesnic v horách. Na konci 12. stol. př. n. l. bylo mnoho řeckých měst zničeno nebo opuštěno. Došlo ke snížení řecké populace o 75% a prudkému poklesu úrovně materiální kultury.^[7] Mikénská civilizace se zhroutila.

Následně došlo k jedné z největších kulturních revolucí v lidských dějinách. Mnohá společenství zanikla a jiným se uvolnila cesta k rozvoji, například Izraeli a Edomu. Nastala mýtická éra králů Davida a Šalomouna.

Soupis katastrof

10 800 - 9600 př. n. l.

Končí doba ledová trvající 10 000 let, teplota se postupně zvyšuje, ledový příkrov na severní polokouli odtává. Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa). Epicentrum v Severní Americe. Katastrofické záplavy, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy.

9600 př. n. l.

Konec poslední doby ledové. Během doby ledové hynuli velcí savci mírného pásma.

8000 př. n. l.

Uvolnění kamenné laviny v JZ Iránu o objemu 20 miliard m³ skal.

4500 př. n. l.

Zaplavení černomořské prolákliny.

2300 - 2000 př. n. l.

Velká období sucha. Blízkovýchodní země jsou sužovány nháhlým ochlazením podnebí, záplavami, vlnami tsunami, obrovským zemětřesením. Teorie o dopadu úlomků komety.

1700 př. n. l.

Zemětřesení zničilo palácový komplex Knósos na Krétě.

1600 př. n. l.

Erupce sopky na Santorinu, na ostrově severně od Kréty někdy v roce 1660 až 1613 př. n. l.^[c]. Možná podnět k Platónovu příběhu o zániku Atlantidy. Původně datována rokem 1500 př. n. l.

1200 př. n. l.

Období klimatických změn ve východním Středomoří. Sucha, neúroda. V období padesáti let (1225 - 1175 př. n. l.) došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Zhroucení civilizací Blízkého východu: Chetitské říše, Míkénské říše, Egyptské říše a Asyrské říše.

526 př. n. l.

Zemětřesení v Sýrii. V Antiochii zahynulo 250 000 lidí.

Věky před naším věkem

Mýty a legendy popisují existenci řady civilizací, jejichž existenci současná věda dosud odmítá:

Atlantida

Atlantida či Atlantis (ve starořečtině: Ἀτλαντὶς νῆσος, Atlantis nesos, "ostrov Atláse") je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př. n. l.

Lemurie

Mytický kontinent umísťovaný do Indického oceánu.

Mu

Legendární zmizelý kontinent v Tichém oceánu.

Prakontinenty

Věda nicméně potvrzuje existenci prastarých kontinentů, které se rozštěpovaly, zanikaly či vznikaly. Původní superkontinent se nazývá Vaalbara a měl se vynořit z praoceánu před 3,5 miliardami let. Rozpadl se asi před 2,8 miliardami let a postupně vznikaly, rozpadaly se i zanikaly další a další prakontinenty. Např. Rodinie  měla existovat ještě před 750 miliony let a rozdělila se na Laurentii, Východní a Západní Gondwanu, Sibiř, Baltiku, Kongo a mikrokontinenty Patagonii a Západní Arábii. Později došlo k dalším rozpadům a slučování kontinentů (Pannotie, Gondwana atd.).

Pokud bychom přijali tradice o existenci lidí před desítkami či stovkami milionu let, bylo by snad možné ztotožnit některé mýtické civilizace s již prokázanou existencí prakontinentů.

Je vědecky prokázáno, že např. před necelým jedním milionem let postihla Zemi katastrofa, která málem vyhubila lidstvo. Vyplývá to z výsledků analýz dědičné informace současných lidí z různých koutů světa. Tehdy došlo k drastické redukci populace pravěkých lidí až téměř k jejich vyhynutí. Na hraně zániku naši předci balancovali více než sto tisíc let. Právě z lidí, kteří přežili, se měl vyvinout náš vlastní druh Homo sapiens.^[17]

Podle nových vědeckých zjištění se před 800 tisíci lety populace lidí snížila na pouhých asi 1280 jedinců. Během období extrémních mrazů a sucha lidský druh téměř vyhynul.^[18]

Vydáno: 03. 11. 2007