Po životě II

Peklo nebo podsvětí?

Často se můžeme setkat s popisy pekelných muk, při kterých jsou uváděny různé biblické verše. Nalezneme v Bibli jednoznačný popis toho, co nás čeká po naší smrti? Píše se v Hebrejské Bibli o pekle, nebo se jedná jen o špatné překlady pocházející z  hlubokého nepochopení mýtů našich předků? Jak si lidé ve starověku představovali "život po životě" a jak se tyto představy postupně vyvíjely a měnily? Zkusme hledat odpovědi!

Podsvětí - Šeol

Nejstarší biblické představy o tom, co se děje po smrti, vycházejí z tradic okolních kultur, zejména pak z kanaánské a mezopotamské mytologie.

Starověké blízkovýchodní kultury dělily svět na tři úrovně:

- svrchní sféru, nebesa, kde žijí bohové
- střední sféru, zemi, kde žijí lidé
- spodní sféru, podsvětí, kde žijí bohové a kam odcházejí lidé po smrti

Bohové obývali nebesa, lidé žili na zemi. V podsvětí byli jak bohové, tak i zemřelí lidé.

Podsvětí bylo většinou popisováno jako temné a tiché místo, rozlehlá jeskyně hluboko pod zemským povrchem. Temné sféře vládli bohové podsvětí. Jedním z nich byl např. bůh Mot (Smrt), který v podsvětí vládl nad mrtvými lidmi i podřízenými bohy.

Lidé žijící na zemi byli ovlivňováni z nebes i podsvětí. Věřili, že je nesmírně důležité komunikovat s bohy nebeskými stejně jako s bohy podsvětí. Lidé byli slabí, vydáni všanc rozmarům bohů. Přízeň bohů mohli získat stavbou chrámů, podporou kněží, štědrými oběťmi, modlením i složitými náboženskými rituály stejně jako respektováním čarodějů a proroků.

Uctívání předků

Náboženské rituály starověkého Blízkého východu byly rozmanité a komplikované. Pouze kněží znali složité metody komunikace s horním i dolním světem. Prosby a modlitby byly často směřovány prostředníkům, zemřelým lidem, kteří mohli u podsvětních bohů pomoci leccos prosadit.  
Uctíváním předků mohli lidé získat osobní ochranu i  početné potomstvo, cíl každé rodiny. Uctívání předků však nebylo věcí celé komunity, ale jednotlivých věřících a jejich rodin či klanů. Naopak uctívání nebeských bohů se týkalo celé společnosti, bylo řízeno vládcem a prováděno kněžími v chrámech. Nejdůležitější náboženské rituály určené bohům byly spojeny s cykly ročních období a zemědělstvím: osevem a sklizní úrody, sběrem prvních plodů atd. Tyto veřejné rituály spojovaly společnost nikoliv s jejich předky, ale přímo s bohy, kteří ovlivňovali počasí i úrodu.
Vedle sebe tak existovaly dvě úrovně rituálů: soukromé uctívání předků sídlících v podsvětí a veřejné všeobecné uctívání bohů nebes i podsvětí.^[2]

Posmrtná cesta

Smrt člověka byla chápána jako změna jeho místa. Ze sféry země putoval do podsvětí. Cesta do podsvětí však vyžadovala určité pozemské rituály. Pozůstalí museli pohřbít tělo, čímž jej přemístili ze sféry nebeských bohů do dosahu bohů podsvětních. Tělo mrtvého dříve či později zchátralo. Zůstala však jakási stínová kopie mrtvého, která sestoupila do podsvětí, země stínů.

Bytí v podsvětí

Mrtví skončili v podsvětí navždy. I zde existovala určitá hierarchie. Místo v podsvětí bylo zemřelému stanoveno podle jeho předchozího života a podle kvality a počtu obřadů, které pozůstalí pořádali na jeho počest. Pokud lidé dobře uctívali svého předka, dlel v lepších místech podsvětí a mohl jim pak na oplátku pozitivně ovlivňovat jejich život na zemi. V opačném případě mohl nespokojený mrtvý působit lidem problémy jako trest za to, že musí obývat nižší místa podsvětí.

O podsvětním řádu se lze dočíst např. v mýtu Strom chuluppu (viz Strom chuluppu). Enkidu vypráví Gilgamešovi o tom, kdo se jak má v podsvětí. Nejlépe je tam těm zemřelým mužům, kteří za svého života zplodili co nejvíce synů. Dobře je v podsvětí postaráno o toho, kdo byl zabit v bitvě. Strádají však ti, kteří nebyli řádně pohřbeni či o které se nikdo z pozůstalých již nezajímá:

Podsvětí v Bibli

Podsvětí je mnohdy chápáno jako produkt starých mýtů a pohanských kultů, nemající místo v Bibli. Mnohdy je vytvářeno zdání toho, že Bible popisuje pouze jeden jediný  model událostí po smrti člověka. Pokud byl člověk shledán dobrým, přijde do nebes, pokud byl špatný, skončí v pekle. To je však zásadní nepochopení Bible.

V Hebrejské Bibli je celá řada zmínek o podsvětí. Hebrejci označovali podsvětí jako Šeol (Sheol). Hebrejské slovo či punktované jako SHeOL je však někdy nesprávně překládáno jako hrob či peklo (hell). Jedná se o "textový virus", který ve čtenáři vyvolává mylné asociace neodpovídající původnímu smyslu biblického textu.

Ukažme si jeden z veršů, kde se píše o podsvětí - Šeolu. Vidíme, že např. BKR či KJV překládá Šeol jako peklo:

(Verš Deuteronomy 32:22, význam slova Šeol dle Bibleworks^[3]

Slovo Šeol - podsvětí se vyskytuje v Hebrejské Bibli na více než šedesáti místech. Většina odborníků dnes překládá Šeol jako podsvětí (underworld), někdy zůstává slovo nepřeloženo.
Zmínky o podsvětí v Hebrejské Bibli ale vyvolávaly teologické problémy. Šeol je temným místem stínů, kam podle blízkovýchodních mýtů odcházeli všichni lidé po smrti, dobří i špatní. Neexistovala zde žádná ohnivá muka, která jsou podle křesťanské tradice znakem pekla (Luk 23:43). Novozákonní texty ale neučí, že všichni lidé skončí po smrti na společném temném místě, v podsvětí. Proto býval v překladech Šeol nahrazován peklem, hrobem či neutrální dírou v zemi. Klasický anglický překlad KJV na místě hebrejského Šeolu  uvádí 32 x hrob, 30 x peklo a 3 x díru.

Dnes se většina překladů vrací zpět k původnímu významu podsvětí. Ukažme si na několika příkladech, že popis Šeolu v Hebrejské Bibli skutečně odpovídá starověkému podsvětí:

Biblický Šeol se vyskytuje v té největší hloubce, jak dokládá např. Deuteronomium 32:22.

Do podsvětí odejdou všichni zemřelí, ať dobří (např. Jákob - Gen 37:35), tak i špatní (Kórach, Dátan - Num 16:30).

Mrtvý se v podsvětí mohl setkat se svými předky (např. Abrahám - Gen15:15, 25:8).

Zemřelí dleli v podsvětí ve formě zvané hebrejsky  repaím. Pojem se překládá nejčastěji jako stín či duch mrtvého. Níže uvedený verš popisuje očekávání mrtvých v Šeolu na příchod zemřelého babylonského krále:

Živí mohli komunikovat s mrtvými v Šeolu nejen v rámci obřadů uctívání předků ale také s pomocí vyvolávání duchů zemřelých, černokněžnictví, magie a nekromancie.
V jednom biblickém příběhu touží král Saul znát výsledek nadcházejícího boje s Pelištejci. Využívá služeb vyvolávačky, která naváže komunikaci se zemřelým prorokem Samuelem. Scéna je velice dramatická:

Příběh dokládá, že zemřelého mohla přivolat a vidět jen osoba nadaná zvláštními schopnostmi. Zemřelý si zachovával podobné osobní charakteristiky, jako zaživa, včetně vzhledu, paměti, vědomí a znalostí toho, co se děje ve světě živých.
Prorok Samuel, dlící v Šeolu, měl pro Saula špatnou zprávu. Král bude příští den vydán do rukou nepřátel a spolu se svými syny se ocitne v podsvětí, po boku Samuela:

Stojí za zmínku, že první izraelský král Saul (Šaúl) nese podsvětí (Šeol) již ve svém jméně.

Na řadě míst Hebrejské Bible nalezneme doklady prastaré víry blízkovýchodních kultur v existenci podsvětí. Lidé si představovali podsvětí jako místo stínů, hluboko pod zemí, kde skončí všichni zemřelí. Jejich místo v podsvětí pak bude závislé i na tom, jak budou památku zemřelého uctívat živí lidé na zemi. A naopak, život lidí na zemi může být, v dobrém i zlém, ovlivňován podsvětními bohy za asistence zemřelých.

Odkud se vzala víra v podsvětní říši stínů? Jedná se o pouhou fantazii našich předků? Zajímavé je, že i mezi námi prý žijí lidé se zvláštními schopnostmi. Tvrdí, že občas mohou vidět podivné nezřetelné postavy, stíny jakoby z jiného světa. Zrodily se právě z těchto zkušeností  příběhy o podsvětí, biblickém Šeolu?

Hebrejská Bible na mnoha místech přebírá a dále rozvíjí starověké chápání světa, rozděleného na nebesa, zemi a podsvětí. Biblické texty ale dokládají i postupný vývoj názorů lidí na posmrtný život, a to až k novozákonnímu učení o pekle.

Pokračování Z podsvětí do nebe a pekla.

Vydáno: 15. 11. 2007