Mýty a skutečnost

Nibiru, Černá hvězda, Nemesis?

V tradicích starověkých kultur hraje osudovou roli tajemné božstvo spojené s ještě tajemnějším nebeským tělesem. Ono nebeské těleso nepatří mezi běžně pozorovatelné hvězdy či planety, a po desítky generací je nikdo z lidí nemůže spatřit. Pokud nastane doba jeho příletu, pokud se zjeví na nebi, znamená to pro lidstvo zásadní změny, k dobrému či zlému.

Proroctví ze sbírky PQM

Marduk, Nibiru, Kingu, Anunnakové

Nejstarší nám známé záznamy o zvláštním nebeském tělese se dochovaly v mýtu o stvoření světa, známém jako Enúma eliš (překlad prvních slov „Když nahoře“). Na hliněných tabulkách ze staré Mezopotámie se uchoval příběh, který lze zařadit zhruba do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Vypráví o střetech bohů, zosobňujících nebeská tělesa. Podle našeho výkladu popisuje Enúma eliš vznik sluneční soustavy. Zhroucením hvězdotvorné mlhoviny Apsú vznikly protohvězdy a z jedné i naše Slunce. V centru gravitačního kolapsu se zrodil i bůh Marduk - malé slunce či syn slunce, obří planeta s vnitřním zdrojem tepla. Časem se objevily další, menší planety a také budoucí Země a tajemný Kingu. ^{[1] [2]} 

Marduk

Podle Enúma elíš byl Marduk převeliký, obrovský, vznešenější než ostatní bohové: Anu (nebesa) učinil ho (Marduka) dokonalým, obdařil ho dvojím božstvím. Mnohem vznešenější, nad ostatní vynikal ve všem. Nemožno jest to pochopit, obtížno jest to uzřít. Čtvero bylo jeho očí, čtvero jeho uší. Když pohnul svými rty, oheň vzplál. Povýšen byl mezi bohy, vynikající byla jeho postava, obrovské jeho údy, od narození byl převeliký.
Synu Slunce, Slunce bohů!“ Oděn je září deseti božstev, je jí celý pokryt. Padesatero hrůz v sobě nese.^{[1] [b]}

Marduk se chystal na střet s Tiámat, rodičkou veškerenstva. Ta měla k pomoci jedenáct bohů. Z bohů, prvorozenců svých, kteří se shromáždili kolem ní, vyzvedla Kingua, mezi nimi ho učinila velkým. Aby kráčel v čele vojsk, shromáždění předsedal, zbraň do boje nesl, dal znamení k bitvě, velel vřavě válečné, to vše svěřila do jeho rukou, na trůn posadila jej.^[2]
Mělo dojít k nebeskému střetu zářícího Marduka s Tiámat a Kinguem. Mladší bohové slibovali Mardukovi podporu - žádný bůh tvou hranici nepřekročí! Tvůj osud, pane, nechť nejpřednější je mezi bohy. Marduk byl na vhodné oběžné dráze a letěl vstříc Tiámat s Kinguem. Při strážce nebeských těles zvítězil: A Kingua, jenž nejmocnější byl mezi nimi, svázal a připojil k počtu mrtvých bohů. Odňal mu tabulku osudů, již neprávem obdržel, vlastní pečetí ji zapečetil a sobě zavěsil na hruď.

Kingu

Kingu hraje v příběhu o stvoření světa významnou roli. Patřil do společenství Tiámaty, rodičkou veškerenstva, a měl tedy něco společného se vznikem života. Po střetu s Mardukem se stal mrtvým bohem, planetou bez života, uvězněnou v gravitačním zajetí obřího Marduka. Kinguovi byla odňata tabulka osudů, jeho pravidelná oběžná dráha kolem Slunce byla přerušena a stala se plně závislou na Mardukovi.  Kingu byl obětován a za trest proťali mu žíly. Z krve jeho stvořil pak Ea pokolení lidské. Naproti tomu vznikla Země, předurčená k životu. Můžeme zde tušit soulad s tradicí černé planety (též černé slunce, černá hvězda), která má být dvojčetem Země. Vždy pouze jedna z planet může hostit život, na druhé pak je smrt. Pokud se život vymkne a začne být pro hostitelku neúnosným, převezme břímě i dar nového života ta druhá. Jen na jedné může být světlo, na druhé je temnota.[3]   Je Kingu ze starověkého eposu o stvoření světa oním Černým sluncem, Černou planetou , Hvězdou smrti?

Obr. Symbol dvou protikladných principů vytvářejících celek. Temnota a světlo.[7]

Nibiru

Co lze vyčíst z uvedených veršů? Nibiru je zde ztotožněn s Mardukem - je to jedno z jeho pojmenování. Marduk-Nibiru je hvězda (obří planeta). Dráha Nibiru je pro existenci našeho světa zásadní. Nibiru neúnavně přechází vesmírným mořem, aby se vzdaloval a opět přibližoval na křižovatce oběžných drah ostatních planet, jimž pak vládne - ovlivňuje jejich dráhy.

Obr. Hnědý trpaslík a jeho měsíc - umělecká představa.[8]

Anunnakové

Vraťme se v ději o jednu hliněnou tabulku zpět. Marduk zvítězil ve střetu s Tiámat i Kingu. Získal vládu nad novými bohy - planetami naší sluneční soustavy. Umožnil stvoření člověka a ustanovil, aby lidé sloužili  Anunnakům - strážcům:

Strážce známe z Bible (spojitost s Nefily) a několika mimobiblických zdrojů (1. kniha Henochova - Kniha strážců, Kniha obrů aj.).^{[5] [6]}
Byly to nebeské bytosti, které pozitivně i negativně ovlivňovali vývoj lidstva. Jedna skupina přinášela zkázu, ta druhá lidem pomáhala. Určitý počet strážců přijal hmotná těla a žil na Zemi, kde způsobil mnoho zlého do té míry, že veškerý život na planetě musel být očištěn světovou potopu. Strážcové pak na tisíce let byli odsouzeni žít v podzemí. Jejich touha po získání nadvlády nad zemí a zotročení lidstva stále trvá.
Kde měla svůj domov druhá skupina anunnaků - strážců? Podle tradice to byla Nibiru - obří planeta či malé slunce - hnědý trpaslík. V cyklech trvajících několik tisíc let se Nibiru - Marduk vracívá na své oběžné dráze ke Slunci. Strážci tehdy mají možnost radikálně usměrnit život člověka zde na Zemi podle svých pravidel.

Nemesis

V nejstarších tradicích staré Mezopotámie se nám dochovaly útržky příběhů o malém slunci - Mardukovi a Néberu. V eposu o stvoření světa jsou obě jména spojena se soupeřením bohů - kolizemi planet na nebi, změnami oběžných drah a dlouhými cykly návratu skrze vesmírné moře.

Lze podobnou tradici nalézt i v jiných starověkých kulturách? V řecké mytologii vystupuje zvláštní postava - Nemesis. Nemesis bývá pokládána za bohyni spravedlivé odplaty, trestající za lidské zločiny, zpupnost a zejména aroganci před bohy. Je dcerou bohyně noci Nykty a boha temna Ereba, podle jiných tradic byla její matkou Téthys a otcem Ókeanos.[9] [10] Erebos (latinsky Erebus) byl bůh věčné tmy, jeden z prvotních bohů. Vznikl z prvopočátečního Chaosu. Okeanos byl vládcem světové sladkovodní řeky a rovněž patřil k prvním bohům či titánům. někdy byl označován za prapůvodce bohů. Zde vidíme první podobnost s postavou babylonského Marduka. Také on byl zrozen z prvých generací bohů, v lůně Apsú, sladkovodního světového moře, prvotních hlubinách chaosu. Jeho otcem byl Ea, pán podzemního sladkého moře Abzu (Apsú). Nemesis je spojována s věčnou tmou, odkud přilétá s odplatou za lidské skutky. Jejím symbolem jsou křídla a také kolo.   Není bez zajímavosti, že oslavný zpěv na Nemesis mohl být předlohou jednoho z nejstarších křesťanských nápěvů pro Kyrie eleison (Pane, smiluj se). Starořecký bard Mesomedes Krétský napsal ve 2. století n. l. Hymnus na Nemesis:[11] [12]

Obr. Mramorová soška Nemesis z 2. stol. př. n. l., nalezená v Egyptě (dnes umístěna v Louvre).[9]

I v těchto pozdních verších, po staletí velice populárního chvalozpěvu, lze hledat střípky pradávné tradice Nibiru - obří planety vracející se cyklicky z neproniknutelných dálek, aby výrazným způsobem zasáhla do vývoje lidstva na zemi. Nemesis zde přichází pod pláštěm zapomnění, tedy v tisíce let dlouhých časových cyklech, kdy bývalo zapomenuto téměř vše o jejím působení. Symbolem Nemesis jsou rozepjatá křídla znamenající její věčný let nebesy. Dalším jejím atributem je kolo, symbol cyklického návratu. Kolo ve starověku mnohdy vyjadřovalo princip cyklického času, stálého koloběhu života, opakujícího se návratu. Až později mohlo být v případě Nemesis ztotožněno s kolem štěstí. Opakovaně jsou zdůrazňovány pevné otěže, uzda, kterou drží Nemesis trestané. V eposu o stvoření podobně poutá Marduk-Nibiru své nepřátele - okolní planety. Příchod Nemesis znamená trest pro pýchu smrtelníků, aroganci a velikášství. Vyhání černou zášť, ničíce pomíjivé lidské úspěchy zde na zemi. Doufejme, že i při dalším návratu Nemesis bude stejně spravedlivá, jako v oslavném eposu řeckého pěvce.^[c]

Nemesis - hypotetická průvodkyně Slunce

Nemesis, hvězda smrti, je také název hypotetické hvězdné průvodkyně našeho Slunce. Je považována za možnou příčinu opakujících se masových vymírání v dějinách života na Zemi.^[13]

Hypotéza Nemesis, coby červeného či hnědého trpaslíka, vracejícího se ke Slunci jednou za několik milionů let, byla astronomy opuštěna. Nicméně teorie existence Deváté planety či planety X je stále diskutována. Odchylky v drahách vzdálených nebeských objektů, ležících za Neptunem (Kuiperův pás) a další dynamické vlastnosti těles sluneční soustavy, mohou být vysvětleny působením obří excentrické planety. Podle posledních teorií by mohly její návraty ke Slunci probíhat v cyklech několika tisíců let. Nacházet by se mohla někde směrem k Orionovu luku.[15]

Obr. Oběžné dráhy vzdálenějších transneptunických těles (ETNOS) a hypotetické Deváté planety.[14]

----------- pokračování příště ------------

Vydáno: 20. 12. 2021