Mýty - Enúma eliš (III.)

Enúma eliš - Epos o stvoření světa - Marduk a Nibiru

V předchozích dílech uvádíme obsah celého eposu a jeden z možných výkladů smyslu I. tabulky Enúma eliš. Uvažujeme o možnosti, že epos o stvoření světa popisuje  básnickou formou skutečné kosmické události, které se odehrály při vytváření naší sluneční soustavy.^{[1] [2]}

Stručný obsah I. tabulky

Stručně shrnuto dle naší vesmírné teorie, nejprve existoval jen prastarý Apsú, zploditel, obrovský kosmický molekulární mrak. Byla zde i záhadná životodárná Tiámat, rodička veškerenstva - možná symbol prvotního chaosu, ze kterého povstává život; snad nám dosud neznámá životní a tvořivá kosmická entita, matrice budoucích živých planet.
Do hry vstoupily další vesmírné síly, stavební prvky a tělesa. Vše se nacházelo ve fázi chaosu, střetů a nestabilních drah. Pak k něčemu došlo, ke koncentraci hmoty v Apsú nebo explozi supernovy - spustilo se obrovské kataklyzma. Apsú, molekulární mrak, se zhroutil do sebe. Z jeho matérie vznikly protohvězdy, z jedné pak i naše Slunce. V nitru molekulárního mraku Apsú, gravitačním kolapsem, byl zrozen i Marduk - těleso na pomezí slunce a planety. Časem vznikly další planety a také něco tajemného - životodárná Tiámat se manifestovala v podobě budoucí Země, domova života. Obří Marduk ji svou nestálou drahou a výrony energie ohrožoval. Objevilo se ale další obří těleso - Kingu, které částečně stabilizovalo nestálé dráhy některých planet. Přesto se schylovalo k dalšímu dramatu, ke střetu Tiámaty s Mardukem a některými bohy, které dříve s Apsúem stvořila.

II. tabulka

Identita Tiámat zůstává záhadou. V Enúma eliš je označována jako životodárná, rodička veškerenstva, žena či matka Chubur, která vše tvoří. Sumerská tradice ji spojovala s ženským elementem a nekonečným slaným mořem (tamtu, tiamtum - moře), ze kterého byl zrozen život. Tvořila pár s Apsúem, kterého jsme identifikovali jako hvězdotvornou mlhovinu. Mohlo jít o  molekulární mrak obsahující zejména molekuly vodíku (H2). Gravitačním zhroucením z něj vznikají protohvězdy a další vesmírná tělesa.
V I. tabulce Tiámat představovala nejprve klidnou, mlčící entitu. Když se dozvěděla, že to, co dříve stvořila s Apsúem, má být zničeno, vzkřikla bolestně, samou zuřivostí naplněna, zlému nechala vzejít ve svém nitru. Apsú zanikl a v jeho nitru se zrodil Marduk. Ten neustále rušil Tiámatu a ostatní svým popouzením Rozbouřili její nitro. Přichystala tedy zbraně, starší bohové, její prvorození, postavili se po její bok v čele s Kingu, a začíná se schylovat k velkému kosmickému střetu.

Nejprve se proti Tiámatě staví bůh Ea, který zde může představovat protohvězdu zrozenou z kolapsu Apsú, prvou fázi našeho Slunce. Ea je otcem Marduka, "malého slunce". V sumersko-akkadské mytologii byl Ea (Enki) považován také za boha plodnosti a moudrosti, ochránce lidské civilizace. Tiámat je v II. tabulce naopak líčena jako rozlícená, páchající zlo vedena nenávistí a touhou po pomstě.
Část veršů se nedochovala a neznáme průběh děje. Ea neuspěl. Upokojit Tiámatu se snaží další s bohů, Eův otec, Anu, personifikace nebes. Ani Anu-nebesa nedokáží upokojit Tiámat, uklidnit její srdce, Tiámat je silnější. Sklíčen je už i Anšar, otec velkých bohů, který snad personifikuje základní stavební prvky vesmíru. Anu-slunce nakonec přivolá svého syna Marduka-malé slunce.

Pokud zůstane u astronomické interpretace, vrátil se Marduk-obří planeta či hnědý trpaslík ze své dlouhé oběžné dráhy. Přiblížil se Eovi-slunci co nejtěsněji v přísluní (perihéliu), na tajném místě, a byl vystřelen vstříc střetu s Tiámat, která proti němu kráčí. Anu-slunce tak posílá svého syna Marduka, aby zdolal Tiámat:

Marduk po Slunci i ostatních bozích-planetách žádá, aby mu určili znamenitý osud. Lze si pod tím představit takovou Mardukovu nebeskou dráhu a rychlost, aby mohl nad Tiámat zvítězit a spoutat ji svou gravitací:

Marduk žádá, aby jeho znamenitý osud, mimořádná dráha sluneční soustavou, mu byla provždy zachována tak, aby mohl ovlivňovat osudy-dráhy všech ostatních planet. Tím končí II. tabulka.

III. tabulka

Třetí tabulka opakuje to, co již bylo sděleno v předchozím textu. Opět se zdůrazňuje, že  pro nadcházející boj Tiámat stvořila jedovaté hady, draka a mořskou obludu a další nebezpečná stvoření, celkem 11 takových.

Všichni noví bohové nejprve Zmateně pobíhají, běží všichni velcí bohové, kteří určují osudy. Pak dohromady usedli k hostině a Mardukovi mstiteli svému, osud určili.

VI. tabulka

Noví bohové ustanovují do svého čela Marduka, aby jim vládl, Nechť žádný bůh tvou hranici nepřekročí!

Zmínka o souhvězdích zvěrokruhu potvrzuje, že v alegorii bohů jsou skryta nebeská tělesa sluneční soustavy. Slunce, Měsíc a všechny planety naší sluneční soustavy se totiž pohybují v jediném úzkém pásu na obloze, jehož pozadí tvoří souhvězdí zvěrokruhu.

Marduk si zhotovil zbraně proti Tiámat:

Opět zde můžeme tušit nesmírné přírodní síly, které vznikají při kolizi dvou nebeských těles: výrony energie, blesky či gravitace zachytávající tělesa do pomyslné sítě, daru otce nebes.

Doprovodným jevem je i potopa, i když skutečná země s vodami měla vzniknout až později. Čtyřspřeží pustošícího vozu je zajímavé podobností se čtyřmi jezdci apokalypsy z biblické knihy Janovo zjevení. Marduk děsivou božskou září pokryl si hlavu a vydal se vstříc Tiámat, obklopen bohy - mladými tělesy sluneční soustavy:

Marduk se po své výsostné nebeské dráze natolik přibližuje svému soupeři, až hledí v nitro Tiámaty. Blízko je i Kingu, její souputník. Mardukův pohyb v blízkosti tak mocné Tiámaty a Kingua se stává nejistým.

Tiámat se ptá Marduka: „… bohové k tobě se pozvedli, či ze svých míst na místo tvé sestoupili?“ Text je částečně poškozen. Pokud uvažujeme planety vnitřní a vnější ve vztahu k Mardukovi, dávají slova zvláštní smysl.
Dochází ke konečnému střetu Marduka s Tiámat. Setkání je tak těsné, že oba jsou propleteni v zápase, spojeni v bitvě:

Marduk se ukazuje být silnějším a pevnějším, Tiámat je rozervána. Lapeny do sítě a svázány silou Marduka jsou i bohové, pomocníci, kráčející jí po boku. Svázán je i Kingu.

Tabulka osudů, kterou považujeme za symbol stabilní oběžné dráhy planety, byla Kinguovi odňata.

Marduk dokončil svůj oběh po nebi (Anšar), vrátil se opět kolem Slunce (Nudimmud-Ea) a dokončil své dílo, zcela roztříštil Tiámat, Roztrh ji vedví jako tresku, z jedné půle sklenul nebesa.
Končí popis velkých kosmických událostí, kdy se vlády nad planetami sluneční soustavy ujímá Marduk a z poloviny matérie tajemné Tiámat vznikají nám známá nebesa.

V. tabulka

Marduk svou silou upravil oběhy planet sluneční soustavy - zbudoval sídlo velkým bohům. Ustálena je i oběžná dráha a rychlost Země kolem Slunce a tím je dána délka roku - Určil rok, stanovil jeho délku. Určena je rychlost rotace Země kolem své osy a vymeten tak počet dnů v roce - Když vymezil počet dnů jednoho každého roku. Marduk každému z dvanácti měsíců přisoudil po třech hvězdách. Jednalo se o systém hvězdných trojic, kdy byly stanoveny určité významné hvězdy, planety a souhvězdí, jejichž heliakické východy či západy sloužily kalendářním účelům. Tyto seznamy heliakických východů hvězd zřejmě existovaly již okolo r. 1700 př. n. l.[4] Nebe bylo rozděleno do koridorů, v rámci kterých se pohybovaly planety i hvězdy. Aby žádné z nich na své dráze nebloudilo, nedbalosti se nedopustilo, sídla Enlila a Ey zřídil blíže ní. Otevřel brány na obou stranách, závoru upevnil vlevo i vpravo. Zde je zřejmě popsáno rozdělení nebeské klenby do tří pásem, používané již ve starém Sumeru. Centrální pás, vypínající se jako nakloněný most od východního obzoru k západnímu, byl věnován Anuovi, vládci nebes. Byl zván Cesta Anuova a obepínal nebeský rovník. Na severní straně hraničila Cesta Anuova se severní Cestou Enlilovou. Obdobně na jihu s jižní Cestou Eovou.[4]

Obr. Seznam hvězd K.250. Přepis tabulky s hvězdami Elamu, Akadu a Amuru. Období vlády Aššurbanipala (669-631 př. n. l.). Již starobabylonští hvězdáři slučovali hvězdné trojice do jednotného systému. Každému měsíci byly přiřazeny tři hvězdy, jedna patřící podle tradice Elamu, druhá Akkadu a třetí Amuru.[4]

A poprvé v celém eposu čteme o Nibiru, kdy Marduk vyznačil stanoviště hvězdy Néberu, aby označeny byly svazky těles nebeských.

Stanoviště hvězdy může znamenat její místo na nebi, mezi ostatními hvězdami. To se mění, posouvá, jen otáčením nebeské klenby kolem Polárky. Pokud by se jednalo o planetu, pak by tím stanovištěm musela být její poloha v určitém dni či krátkém období (vzhledem k rychlému pohybu po obloze) nebo tím může být míněna celá její oběžná dráha, orbita. Co však znamenají slova: aby označeny byly svazky těles nebeských?

Klasický, starý překlad 6. verše V. tabulky zní:^[5]  
He founded the station of Nibiru to make known their duties.
Založil stanoviště Nibiru, aby oznámil/ukázal jejich povinnosti.
V poznámce je pak uvedeno, že Nibiru = Jupiter a duties-povinnosti se mohou vztahovat ke dnům v předchozí řádce.

Překlad z r. 1999 včetně přepisu z klínového písma:^[6]


Založil stanoviště Nibiru, aby stanovil jejich hranice.
Také zde je v poznámce uvedeno, že se jedná o Jupiter.

A jiný překlad z r. 2000:^[7]
He founded the stand of Neberu to mark out their courses.
Založil stanoviště Nibiru, aby vyznačil jejich kurzy.

Novější překlad z r. 2013:^[8]
He established the heavenly station of Ne-beru to fix the stars' intervals.
Založil nebeské stanoviště Nibiru, aby upevnil/stanovil intervaly/cykly hvězd.

Překlady se liší podle toho, jak překladatelé chápali smysl pojmu Nibiru. Dříve byl Nibiru ztotožňován s Jupiterem. Dnes převládá názor, že Nibiru není jedním jediným nebeským tělesem, ale různá tělesa, která v průběhu času mohla ukazovat na nějaké významné místo na obloze. Tím místem mohl být severní nebeský pól, kolem kterého se otáčejí po nebeské sféře všechny hvězdy. Mohlo se jednat také o nějaký referenční bod, který umožňuje měřit postavení planet na obloze. Například průsečík ekliptiky s nebeským rovníkem - equinox. Pojem nibiru možná znamenal vizuální astronomický objekt, který v určité době označoval equinox, bod rovnodennosti.^[9]
Equinox je průsečík ekliptiky (dráhy Slunce) s nebeským rovníkem. Jde o bod na nebeské sféře, kde se nachází Slunce v okamžiku jarní rovnodennosti (jarní bod) či podzimní rovnodennosti (podzimní bod). Jarní bod je počátečním bodem pro rovníkové souřadnice používané pro popis polohy těles na nebi. Znamenal tedy Nibiru v tomto šestém verši nějaké nebeské těleso označující jarní bod na obloze? Již nejstarší známé civilizace starověké Mezopotámie (3000 až 2000 př. n. l.) v době jarní rovnodennosti začínaly nový rok. Učenci starověké Babylónie na základě sledování slunovratů a rovnodennosti vytvořili první kalendář.^[10]
Equinox umožňuje uspořádat pohyb Slunce i hvězd do systému v souladu s kalendářem. Slunce v jarním bodu ukazovalo začátek roku.  Equinox ale mohl sloužit i jako ručička nebeských hodin, která na ciferníku zvířetníkových souhvězdí odměřuje precesní věky. Jeden celý cyklus nebeských hodin trvá zhruba 26 000 let.^{[a] [11]}

Další zmínku o Nibiru - Néberu nalezneme v 7. tabulce.

VII. tabulka

Bohové slavili vítězství Marduka a dali mu 50 oslavných jmen. V poslední, sedmé tabulce, pokračuje výčet Mardukových jmen a je vysvětlován jejich význam.

124 As Ne-beru let him hold the crossing place of heaven and underworld,
125 They should not cross above or below, but should wait for him.
126 Ne-beru is his star, which he caused to shine in the sky,
127 Let him take his stand on the heavenly staircase that they may look at him.
128 Yes, he who constantly crosses the Sea without resting,
129 Let his name be Ne-beru, who grasps her middle,
130 Let him fix the paths of the stars of heaven,
131 Let him shepherd all the gods like sheep,
132 Let him bind Tia-mat and put her life in mortal danger,
133 To generations yet unborn, to distant future days,
134 May he continue unchecked, may he persist into eternity.

Transliterace veršů zmiňujících Nibiru, Né-bé-ru a další překlad:^{[13] [14]}

Nibiru je v VII. tabulce uváděno jako jedno z padesáti Mardukových jmen. Čteme, že Nibiru je hvězda, jež na nebi jasně září, resp. kterou nechal Marduk zářit na nebi. Stěží by se jednalo jen o nějaké významné místo na obloze, případně Mléčnou dráhu. Néberu muselo být fyzickým nebeským objektem - hvězdou či planetou.^[c] Jde o těleso, které bez zastávky křižuje moře (constantly crosses the Sea without resting). Mořem je zde vesmír. Ovšem Nibiru rovněž Leží na křižovatce drah. Nibiru je držitel středu. To by spíše ukazovalo na Nibiru jako nějaké důležité, referenční místo na nebeské klenbě, např. nebeský pól nebo bod rovnodennosti, kde se protíná ekliptika s nebeským rovníkem. Proto řada badatelů podporuje teorii, podle které je Nibiru jasně viditelným nebeským tělesem, které ukazuje polohu určitého významného bodu na noční obloze, snad equinoxu.^[9]

Pokud zůstaneme u teorie equinoxu, žádná jasně zářící hvězda jej ve starověku označovat nemohla (viz obrázek vpravo). Podobně to bylo i se severním nebeským pólem. Dnes jej sice ukazuje naše Severka (Polárka), v Babylonii ale u severního nebeského pólu nesvítila žádná výrazná hvězda. Mohla být ukazatelem bodu rovnodennosti nějaká planeta? Například Jupiter? Planety se pohybují v pásu ekliptiky a občas samozřejmě procházejí i v blízkosti jarního bodu. Čas průchodu planety okolo jarního bodu je ale dán vzájemným postavením planety a Země, obě tělesa mají různou oběžnou dobu. Jupiter se tak přiblíží equinoxu (samozřejmě jen relativně z pohledu pozemšťana) jednou za více než 10 let. Neexistuje nějaké pravidelně se opakující datum, kdy by určitá planeta ukazovala na equinox. Teorie, že by Nibiru byla hvězdou či planetou ukazující equinox resp. nebeský pól nedává v praxi žádný smysl. Přesto lze z některých textů 1. tisíciletí př. n. l. doložit, že jako Nibiru byly někdy označovány planety Jupiter či Merkur, jindy hvězdy Aldebaran nebo Antares či snad i centrum Mléčné dráhy. Nibiru byl spojován i s prvním či posledním kalendářním měsícem roku. Někde byla Nibiru popisována jako stálice - pevná hvězda, jinde jako hvězda toulavá - planeta.

Obr. Jarní bod rovnodennosti - průsečík nebeského rovníku a ekliptiky. Nejblíže leží Plejády, Aldebaran ze souhvězdí Býka a Hamal či Sheratan ze souhvězdí Berana, případně Menkar ze souhvězdí Velryby. Simulace pro rok 1500 př. n. l. (Stellarium 0.16.1) Obr. Severní nebeský pól - Nejblíže leží Kochab či Thuban. Žádná jasnější hvězda však neukazuje přímo na pól. Simulace pro rok 1500 př. n. l. (Stellarium 0.16.1)

To nás přivádí k myšlence, že v období 1. tisíciletí př. n. l. již byla zapomenuta původní identita Nibiru. V tradici stále přetrvávalo povědomí o nesmírné důležitosti Nibiru, o jejím zásadním významu pro celý náš svět. Nikdo ale již nebyl schopen jednoznačně určit, čím Nibiru kdysi dávno byla. Dochoval se pouze základní význam slova nibiru - néberu jako nějaké místo křížení, přechod či převoz.^[d]

Tomu odpovídá i známá historie hvězdářství staré Mezopotámie. Základy hvězdářství byly položeny ve 4. a 3. tisíciletí př. n. l.  v kulturách Elamu, Sumeru a Akkadu. Existovala povědomost o ekliptice a čtyřech pilířích zvěrokruhu.  Ve starobabylonském období (cca. 2000 - 1500 př. n. l.) došlo k nebývalému rozvoji hvězdářství. Hvězdáři vytvářeli seznamy heliakických východů hvězd pro kalendářní účely a  byli schopni odvodit významné astrální události s pomocí jednoduchých výpočtů. Pak pod útokem Kassitů a Chetitů došlo k všeobecnému úpadku a stagnaci. Mnohé bylo zapomenuto a mnohé jen slepě udržováno a zmatečně interpretováno.  Tento vývoj dobře dokumentuje právě epos o stvoření světa. Původ příběhu lze zařadit zhruba do období (1900–1600 př. n. l. Dochoval se ale jen pozdější přepis z 1. tisíciletí př. n. l., kde již bylo mnohé vyloženo chybně a neúplně. Ukázkově to dokládá právě poslední sedmá tabulka. Obsahuje výčet oslavných jmen připsaných Mardukovi. Jména jsou mnohdy mnohem staršího, i sumerského původu. Autoři dochované verze příběhu již neznali původní smysl jmen a chybně je vysvětlují. Skutečný smysl jmen již byl v 1. tisíciletí zamlžen. Možná stejně zamlžena byla i tradice týkající se Nibiru.

Zapomenutý původ Marduka-Nibiru

Pokud přijmeme hypotézu, že Enúma eliš popisuje skutečné kosmické události, znamenalo by to, že někdy v 1. polovině 2. tisíciletí př. n. l. někdo lidem vysvětlil stručnou historii vzniku naší sluneční soustavy. Třeba to byli Igigové a Anunnakové zmínění v eposu o stvoření, možná to byli Strážcové či Nefilové známí v kultuře semitské. Vznikl tak příběh plný symboliky, kde jsou nebeské síly a objekty personifikovány postavami bohů a nestvůr.
Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla zvána, byl zde jen prastarý Apsú, zploditel - kosmický molekulární mrak, a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva - symbol prvotního chaosu, snad záhadná tvůrkyně života. Apsú se zhroutil do sebe a z jeho matérie vznikly protohvězdy, z jedné pak i naše Slunce. Gravitačním kolapsem byl v nitru Apsú zrozen i Marduk - těleso na pomezí slunce a planety, malé slunce. Vznikly další planety a životodárná Tiámat se manifestovala v podobě budoucí Země. Nebeská tělesa se pohybovala po nestálých drahách kolem Slunce a největším nebezpečím byl obří Marduk, známý i pod jménem Nibiru. Došlo ke střetu Tiámat s Mardukem, ze kterého vzešla naše Země a Marduk/Nibiru byl poslán na předlouhou orbitu, aby se více či méně pravidelně po tisících letech vracel zpět.
Snad se opět blížil čas jeho příletu ke Slunci a nebešťané na to upozornili formou příběhu pochopitelným pro lid staré Mezopotámie. Nibiru skutečně přilétl, zkřížil dráhy planet i dráhu vývoje lidstva, a pak se opět vydal pryč na své dlouhé pouti až k hranicím sluneční soustavy. V 1. tisíciletí již po Nibiru nebylo na obloze ani památky a mnohé upadlo v zapomnění. V tradici zůstal uchován Marduk - malé slunce, přechodný vládce nad bohy-planetami a Nibiru, pojem s významem zkřížení či přechodu a nejasným, protože zapomenutým, významem něčeho důležitého na obloze. Hvězdáři jej pak spojovali střídavě s Jupiterem, Merkurem, hvězdami  Aldebaran nebo Antares, či nějakým významným místem na obloze. Příběh se předával stovkami generací, aby varoval lidstvo před dalším příletem Marduka-Nibiru.

Možná je celá naše teorie mylná a příběh Enúma eliš o stvoření světa nemá se skutečnými událostmi na obloze nic společného. Přesto, zkusme hypoteticky umístit poslední přiblížení Marduka/Nibiru někam do poloviny 2. tisíciletí př. n. l., kdy zřejmě vznikla původní verze našeho příběhu. Pokud přičteme symbolických 3600 let (1 starobabylonský šar), dostaneme se právě do naší éry. Zatím stále na nebi nic nevidíme. Když nahoře jednou Marduka opravdu spatříme, budeme vědět, že opět  zkřížil cestu lidské společnosti a nastal čas Nibiru - přechodu.

Obr. šar (sar) - význam slova dle slovníku sumerštiny: celost, celek, svět, 3600. [15]

Předchozí - Enúma eliš - Epos o stvoření světa - Marduk

Volné pokračování - Nibiru, Černá hvězda, Nemesis?

Vydáno: 3. 12. 2021