Mýty a skutečnost

Zrcadlový sloup v srdci Prahy

Legendy vyprávějí o místech v Praze, kde od nepaměti proudila z hlubin země posvátná energie. I proto se zde, v zákrutu řeky Vltavy, kdysi usadili lidé a mnohem později Karel IV. rozhodl postavit svaté město, druhý Jeruzalém. Dlouho zde člověk mohl nacházet mír, sílu, moudrost a osvícení. Tomu je konec.

Nejsilnější zdroj posvátné energie se nacházel na vrchu Žiži. Dnes na jeho místě stojí kamenný menhir vystřelující energii nahoru, pryč z dosahu lidí. Další významné zřídlo energie působilo na Starém Městě, v místě, kudy se dnes vchází do Městské knihovny. Také toto místo bylo zaslepeno. Černé dílo se zdařilo. Lidé, sloužící zlu, zaslepili obě pražská zřídla posvátné energie. Dnes se z Prahy stává město zmaru, které svou negativní energií odpuzuje ty, kteří si uchovali dar vnímání.

Historie

Kdysi dávno

Kdysi dávno vyvěralo v zákrutu řeky Vltavy několik zdrojů posvátné energie. Na levém břehu řeky se vypínal táhlý kopec, kde je dnes rozložen Pražský hrad. Právě zde bylo  místo uctívané lidmi odpradávna. Skála tam vycházela nad okolní povrch a skrze ni z hlubin země proudila posvátná energie Matky země. Jen vybraní jedinci, určení k duchovní a světské správě společnosti, mohli zde trávit omezený čas, by rozmlouvali s nadsvětím a čerpali energii a vladařskou moudrost. Lidé se neodvažovali cokoliv zde stavět a místo znesvěcovat. Jedním z pozdějších jmen tohoto posvátného místa bylo Žiži.^[1] 

Obr. 1 Pražské údolí. Levý a pravý břeh Vltavy s místy zřídel.

Území dnešní Prahy bylo osídleno již od pravěku. Později území kolem řeky získali za svou vlast Slované. Jejich žreci brzy nalezli místa zřídel posvátné energie. Na hradním hřbetu vyrostlo slovanské hradiště a souvislé osídlení sestoupilo rychle do centrální části Pražské kotliny. Nejdříve obsadilo levobřežní část kotliny, dnešní Malou Stranu a pak pokračovalo na druhý břeh.

Staré Město

Na pravém břehu Vltavy, v podhradí, bylo další významné místo duchovní síly. To zůstávalo přístupné široké skupině lidí, vlastně všem, kteří zde měli možnost alespoň krátkou dobu pobýt. Energie probouzela a posilovala v lidech touhu po vědění a mnohé další kladné vlastnosti, zkrátka lidskost. Ani zde se na místě výronu energie nestavěla po tisíce let žádná lidská obydlí. Samotné místo muselo být chráněno, aby se síla ze země mohla bez překážek šířit okolím. Naopak všude kolem lidé stavěli usilovně svá obydlí a zejména svatyně a shromaždiště.

Zřídlo vyvěralo na severovýchodním cípu skalnatého podloží a pevný skalní podklad na břehu řeky byl ideálním místem i pro lidské stavby všeho druhu.

Obr. 2 Pravobřežní oblast pražského podhradí.  1 - skalní podklad; 2 - hrubé písčité štěrky Maninské údolní terasy; 3 - povodňové náplavy. VIIa,b,c - terasové stupně vysoký, střední a nízký.^[2]
Červeně je znázorněno zřídlo zemní energie na pravém břehu Vltavy.

Po nástupu křesťanství zde, na pravém břehu Vltavy, začaly růst první sakrální stavby. Doklady křesťanské architektury na pražském území pocházejí již z 9. století.

V 10. století se Praha stala centrem přemyslovského státu. Na území dnešního Starého Města vznikalo bohaté duchovní i světské centrum s kamennými stavbami. Faktorem rychlého růstu prosperity a duchovní síly města byla i zřídla posvátné síly, nacházející se dnes na nádvoří Pražského hradu a na Mariánském náměstí ve Starém Městě.
Pravobřežní část kotliny začal od jihu chránit opevněný Vyšehrad. Od 11. století započal rychlý územní vývoj pravobřežní části pražského podhradí za tzv. vyšehradské éry.
Půdorys jihozápadní části Starého Města, jižně od předmostí nynějšího Karlova mostu, byl vymezen energetickým zřídlem v SV cípu skalnatého podloží a hlavní komunikační osou - dolní vyšehradskou cestou vedoucí od brodu či nejstaršího pražského mostu k Vyšehradu.^[a]

V období 12. a 13. století se podhradí dále rozšiřovalo již nikoliv ve směru k Vyšehradu, ale stranou severovýchodní (románská éra). Hlavní pražské tržiště se posunulo severovýchodně do oblasti dnešního Ungeltu a výstavba se začala postupně zahušťovat v oblasti terasových úrovní VIIa,b,c (viz obr. výše). Na pravobřežní části pražského podhradí se zrodilo město vrcholně středověkého typu - Větší Město pražské (dnes Staré Město). Narůstající hustota osídlení v éře románské vyvolala potřebu využít i  zbývající volné plochy v nejnižší terasové úrovni VIIc.^[2]
Zástavba Starého Města se tak šířila na sever a severovýchod od ústí mostu, tedy i přes místo energetického zřídla. To však bylo i nadále zřejmě chráněno před zástavbou. Půdorys Starého Města byl okolo r. 1230 definitivně vymezen opevněním s využitím Vltavy jako obranné linie. Staroměstské hradby s 13 branami měly délku 3,5 km a obepínaly plochu necelých 81 ha.^[2]

Obr. 3 Pražská historická města na půdorysu pozdější zástavby.^[3] Červeně - zřídla energie.

Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší Město pražské (latinsky Maior, to znamená také Větší) získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 pražskému podhradí městská práva. Tak vzniklo i Menší Město pražské – Malá Strana.

Dvě duchovní zřídla na protilehlých březích Vltavy

Větší Město pražské (Staré Město) se rozkládalo na pravém břehu Vltavy, knížecí Hrad s Menším Městem pražským (Malou stranou) na levém. Vladařské zřídlo posvátné energie vyvěralo na skalnatém výběžku kopce levého břehu Vltavy, druhé "lidové" posvátné zřídlo na břehu pravém, na hraně skalnatého podloží. U obou energetických zřídel vyvěraly i vodní prameny.
Obě místa duchovní síly spojoval říční brod a později prvé mosty. Už z roku 929 se dochovala zpráva o stržení dřevěného mostu velkou vodou.^[a]  První kamenný most přes řeku Vltavu byl dokončen roku 1172 a pojmenován po manželce krále Vladislava II. (Juditin most). Dnes zde stojí Karlův most.

Obr. 4 Současná mapa Prahy a místa bývalých silných vývěrů energie. Zřídla se nacházela proti sobě na obou březích řeky Vltavy. Spojoval je brod či první dřevěný most.

Roku 1348 založil císař Karel IV. Nové Město pražské jako nové centrum Svaté říše římské. Z Prahy tak vybudoval středověké velkoměsto, které ozdobil honosnými sakrálními i světskými stavbami.
V blízkosti pravobřežního zřídla tak byla postupně vystavěna (a později někdy opět zbourána) řada kostelů a severně i několik synagog. Lze si představit, že posvátné stavby vytvářejí kolem zřídla nepravidelné oblouky či prstence. Nejblíže, přímo na Mariánském náměstí, stával kostel Panny Marie na louži (původní stavba možná románská, zanikla r. 1791). Název kostela svědčí o blízkosti vodního pramene.

Obr. 5 Umístění sakrálních staveb v okolí zřídla. Žlutá hvězda - pravobřežní zřídlo. Rudé obdélníky - stávající kostely. Rudé hvězdy - synagogy. Modré kruhy - bývalé kostely. Tmavé kruhy - bývalé kostely s přibližnou polohou. Použita mapa zaniklých kostelů.^[4]

První zástavba?

Vladařské zřídlo na levém břehu Vltavy nebylo nikdy až do 20. století zastavěno. Pro pravobřežní vývěr podzemní síly Na Starém Městě to zřejmě neplatilo.

Např. na mapě z roku 1660 je v místě zřídla či v jeho těsné blízkosti zobrazena jednopatrová zástavba. Je ale možné, že energetické centrum se stále nacházelo na nezastavěném místě -  na malém náměstíčku mezi domy či přímo před jejich linií na okraji ulice a náměstí s kostelem Panny Marie na louži:

Obr. 6 Mapa - Samuel Globic z Bučiny, 1660. Výřez z mapy s Klementinem a Mariánským náměstím s kostelem Paní Marie na louži. ^[5]

Ze středověku je doložena existence malé stavby přímo před zřídlem (ve směru k bývalému kostelu Panny Marie na louži).

Obr. 7 Plánek Mariánského náměstí se zakreslením románské a gotické fáze výstavby kostela. Křížky vyznačují plochu hřbitova. 1 – kostel Panny Marie na louži; 2 – hřbitov; 3 – fragment kvádříkové zdi domu čp. 100 a základy románského domu čp. 102[6] Nahoře zakresleno přibližné umístění zřídla.

Jasné je, že v 1. polovině 19. století bylo již zřídlo zastavěno. Jak vypadala zástavba Starého Města v 19. století, je dobře patrné z císařských a katastrálních map (1824 - 1843):

Obr. 8 Císařské povinné otisky map stabilního katastru Čech 1:2880 (1824-1843) [6068-1]^[7]

Obr. 9 Originální mapa stabilního katastru Čech 1:2880 (1824-1843), Obj. č.: 5752_08, rok reambulace: 1879 ^[7] Žlutě je označeno přibližné místo zřídla.

Místo pravobřežního zřídla posvátné energie bylo tedy v 19. století z větší části zastavěno řadou nízkých obytných domů. Zřídlo leželo pod parcelami 109 až 112, na hranici s Platnéřskou ulicí, blízko vchodu do Klementina. Energie zřídla se však dále mohla šířit okolím. Nedaleko zřídla byl uchován i vodní zdroj - kašna.

Zaslepení zřídla

Proč doposud taková starost o to, zda místo vývěru zemní energie nebylo zastavěno? Jakékoliv lidské dílo, a zejména hmotná stavba, může výron energie zřídla částečně či zcela znehodnotit či alespoň utlumit. Proto naši prapředkové taková místa chránili a tajili. Dnes jsou tyto znalosti zapomenuty a sama existence zřídel posvátné energie odmítána. Tak, jako existence posvátna a tedy i existence boží.
Naopak ti, kteří škodí, vždy usilovali ničit posvátná zřídla a činí tak doposud. Na mnoha místech tak již byly nad zřídly vybudovány stavby omezující blahodárné působení darů země. Účinným způsobem, jak zamezit šíření zemské energie, bývalo vztyčení kamenných sloupů - menhirů. Ty většinu energie koncentrují a vysílají pryč, jako komíny, vzhůru do nebes. Existují však i starověké menhiry, které naopak pozitivní účinky zřídel zesilují. Není sloup jako sloup. A pak existují i modernější způsoby, jak posvátnou energii ztlumit. Nikoliv jejím odtahem nahoru ale jejím "rozbitím". K tomu sloužily páry zrcadel. Mnozí čtenáři, kteří někdy navštívili Městskou knihovnu v Praze již zřejmě tuší, o co jde...

Knihovna

Za Rakouska-Uherska stál na Starém Městě, vzdálen zhruba 70m od středu zřídla, dům čp. 98. Do něj byla r. 1903 přestěhována Veřejná obecní knihovna s čítárnou z Mikulandské ulice. Jednalo se o provizorní řešení do doby, než zde bude možné postavit pro knihovnu samostatnou budovu. 16. září 1903 byla knihovna slavnostně zpřístupněna veřejnosti, ale již za čtyři měsíce obdržela výpověď z důvodu asanace této části Starého Města.^[10]  

Obr. 10 Původní budova čp. 98 na Mariánském náměstí, sídlo Městské knihovny od roku 1903.^[10] Upřesnění autora: Dům stál na Valentinské ulici, nikoliv Mariánském náměstí. Na fasádu s balkonovým vstupem se díváme ze dvora - parčíku.

Obr. 11 Červená šipka ukazuje dům - sídlo Městské knihovny od r. 1903. Žlutě je vyznačeno zřídlo. Podklad - Originální mapa stabilního katastru Čech 1:2880 (1824-1843), obj. č.: 5752_08, rok reambulace: 1879 ^[7]

Městská knihovna v zrcadle času (1891-2016): Začaly dlouhé spory a jednání o umístění knihovny, padlo mnoho návrhů a dokonce byly již vypracovány projekty na budovu, ale nic z toho nebylo realizováno. Městská správa neustále měnila své názory, vydávala neuskutečnitelná rozhodnutí a bylo zřejmé, že ji osud knihovny příliš nezajímá. Přesto však v lednu 1909 "po předchozí, jednání v knihovní komisi usnesla se rada městská, aby pro městskou knihovnu a čítárnu a pro městský archiv byla vystavěna samostatná budova a aby pro budovu tu vyhrazeno bylo staveniště mezi ulicí Žateckou a Valentinskou". K realizaci však nedošlo a r. 1913 prodala městská správa parcelu, určenou pro stavbu knihovny (na jejíž části se dosavadní knihovna nacházela), rakouskému státu. Veřejná knihovna, řízená Antonínem Sovou, tedy stále setrvávala ve staré budově blízko Mariánského náměstí, v prostoru určeném k asanaci. Vznikla Československá republika. Podařilo se prosadit myšlenku centralizace veřejných knihoven. V r. 1923 se usnesla Pražská městská pojišťovna "vystavěti a městu darovati samostatnou budovu městské knihovny, a to na nezastavěných pozemcích asanačního bloku XXI., kde právě stojí budova č. p. 98."^[10]  
Celá plocha asanačního bloku mezi ulicemi Valentinskou, Kaprovou a Platnéřskou se tak měla zastavět: 

Obr. 12 Půdorys nové budovy městské knihovny. Katastrální mapa evidenční 6068-1A_08, stav z r. 1925. ^[7]

Stavba začala roku 1925, knihovní fondy ze staré budovy byly dočasně přemístěny a konečně 25. října 1928 byla velkolepá budova dokončena, k 10. výročí ČSR.^[10]

Ústřední knihovna čp. 98 na Mariánském náměstí na Starém Městě, mezi ulicemi Valentinská a Žatecká, tedy byla v letech 1925–1928 postavena. Ve své době to byla první účelová knihovnická stavba v Československu a zároveň jedna z nejmodernějších v Evropě. Byla projektována pro širokou škálu nejen knihovnických ale i koncertních, osvětových a výstavních činností. Při stavbě byly provedeny rozsáhlé podzemní práce z důvodů zajištění prostor pro skladištní zázemí.^[9] 

Rozsáhlé stavební práce byly provedeny rovněž nad zřídlem posvátné energie Starého Města.

Zrcadlový sloup

Nad druhým nejdůležitějším zřídlem energie v Praze tak vyrostla mohutná stavba s rozsáhlými podzemními prostory. Zda šlo od počátku o záměr či náhodu je nejasné. Rozhodně se jedná o reprezentativní budovu, na svou dobu moderní a funkční. V letech 1996–1997 proběhla rekonstrukce budovy s cílem uvést ji do stavu, v jakém vítala první čtenáře před více než stoletím.

Obr. 13. Budova Ústřední knihovny na Mariánském náměstí - čelo s hlavním vchodem.^[9]

Jakmile projdeme hlavními dveřmi a pohlédneme vzhůru nad vstupní schody, padne nám do očí zvláštní věc. Cestu vzhůru nám přehrazuje podivný sloup. Jde o umělecké dílo zvané Idiom - tubus z knih. Sloup se zdvíhá ve foyeru až ke stropu a nikoho nenechá projít bez povšimnutí, minimálně je nutné se mu vyhnout. Podle definice je pojem Idiom (z řec. idióma, jazyková zvláštnost) ustálený víceslovný výraz, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov, z nichž se skládá. Název pro sloup je tedy velice výstižný - také on znamená něco úplně jiného, než je na první pohled patrné.

Obr. 14 Pohled od vchodových dveří do předsálí. [11]

Již umístění sloupu je z praktických důvodů zcela nevhodné. Zahrazuje původní vstupní koridor. Lidé se před ním musí zastavit a nějak jej obejít. Z hlediska zásad umístění věcí v životním prostoru se jedná o porušení základního pravidla - vchodový koridor má zůstat vždy volný.  Např. starodávné učení Feng-šuej klade veliký důraz na to, aby byla vchodová cesta vždy „čistá“ a aby zde nebylo bráněno toku energie čchi, která je všudypřítomná a vyživuje prostor kolem nás.
Nemusíme věřit koncepcím harmonie člověka a jeho životního prostoru. Snad každému návštěvníku knihovny ale musí být jasné, že by právě vstupní vestibul měl zůstat volný a nijak je neomezovat. Málokdo asi tuší, že sloup musel být posazen právě zde a to nikoliv z důvodů estetických.

Idiom má budit dojem oslavy vzdělanosti. Je složen z tisíců knih, což dává smysl - stojí v knihovně. Knihy, vytvářející tělo sloupu, jsou však k nepotřebě - žádnou z knih nelze otevřít a číst. Spirálovité dílo, zdánlivě oslavující knihy, je ve skutečnosti symbolem jejich znepřístupnění. Lze uvažovat o podobnosti s Babylonskou věží - biblickým symbolem lidské pýchy a trestu. Lidé se tehdy postavili božímu řádu a přivodili rozpad dosud jednotné společnosti. Došlo ke zmatení jazyků - lidé si přestali rozumět.[12] V naší době se někdo pokouší o podobné.

Obr. 15 Babylonská věž - Zmatení jazyků (Gustave Doré). [15]

Obr. 16 Idiom zezadu.[13]

Obr. 17 Idiom s podsvíceným vnitřkem. Okolo něj čtyři nosné sloupy.[13]

Pokud vejdeme hlavními dveřmi knihovny a pohlédneme vzhůru, měli bychom oficiálně hledět na "sloup vědění". Štěrbina, vysílající z nitra sloupu umělé světlo, však spíše připomíná plamen ohně, ve kterém mají shořet všechny knihy a lidské vědění. Čtyři černé sloupy pochmurnou atmosféru ještě umocňují.

Autorem Idiomu, který je nazýván „sloup vědění“, je slovenský výtvarník Matej Krén. Ve foyer budovy Ústřední knihovny na Mariánském náměstí byl sloup umístěn roku 1998. Je složen z 8000 knih. Podle propagačních materiálů Matej Krén z knih vytváří objekty či instalace, do kterých se dá vstoupit, nebo prostorové situace, které vás ovlivní. Umělec s divákem komunikuje, a instalace, které vytváří, umožní zažít vše na vlastní kůži.^[13]

A pokud si najdete chvilku času, aniž by vás rušili další návštěvníci knihovny, sloup vás jistě ovlivní a můžete zde zažít na vlastní kůži ledacos. Dovnitř tubusu vstoupit nelze, jsou zde nainstalována zrcadla, budící dojem nekonečného tunelu knih. Člověk je tak obklopen nekonečnou změtí knih, aniž by si mohl kteroukoliv vybrat a přečíst. Ovšem hlavní úloha zrcadel, umístěných na obou koncích sloupu, je jiná - rozbíjet energii vycházející z posvátného zřídla pod základy vestibulu knihovny. Ano, "sloup vědění" stojí právě nad středem zřídla, kterým zde kdysi proudila energie podporující lidské vědění a lidskost obecně. Naši předkové to věděli a blízko vybudovali například areál Klementina, centrum vzdělanosti, místo knihoven a učeben. Nyní je však energie rozbíjena a proto nelze doporučit setrvávat příliš dlouho v blízkosti zrcadlového sloupu, účinky lze stěží předvídat.

Obr. 18 Pohled dovnitř zrcadlového sloupu. [14]

Časová souslednost

Kamenný sloup

V článku Kamenný sloup v srdci Prahy popisujeme zaslepení zřídla na vrchu Žiži (dnešní nádvoří Pražského hradu). V létech 1925 až 1929 proběhly na hlavním nádvoří Pražského hradu (kde se nacházelo i zřídlo Žiži) rozsáhlé stavební práce. Několik úrovní nádvoří bylo srovnáno do jedné roviny a pokryto betonovými deskami s granodioritovou dlažbou. Byl zřejmě odseknut i skalnatý vrcholek posvátného pahorku Žiži. Železobetonová konstrukce  překryla Svatováclavskou studánku a prastaré kultovní místo Žiži.

Přímo v místě bývalého vrcholu pahorku a posvátného středu Žiži byl vybetonován zvonovitý základ, na který byl roku 1928 postaven kvádr a na něm vztyčen obří žulový obelisk. Jednalo se o největší lidmi opracovaný a přemístěný kámen v zemi. Zřídlo tak bylo přiškrceno a jeho síla usměrněna nahoru. Stavbu obelisku prosadil T. G. Masaryk přes silné protesty veřejnosti. Poprvé byl obelisk dobýván z mrákotínských skal již roku 1922. Teprve napotřetí se však sloup podařilo připravit a dopravit na místo.  A ani třetí sloup se nepodařilo dopravit na staveniště celý.

13. května 1996 nechal Václav Havel umístit na vrchol obelisku kovovou pozlacenou špici.

Zrcadlový sloup

Po vzniku Československé republiky v roce 1917 se obnovil záměr centralizovat veřejné knihovny v Praze. V r. 1923 se usnesla Pražská městská pojišťovna vystavět rozsáhlou budovu městské knihovny na nezastavěných pozemcích asanačního bloku XXI. (kde se nacházelo i zřídlo Starého Města).

V letech 1925–1928 zde byly provedeny rozsáhlé terénní práce, vyhloubeny základy a na nich postavena první účelová knihovnická stavba v Československu a zároveň jedna z nejmodernějších v Evropě. Při stavbě byly provedeny rozsáhlé podzemní práce z důvodů zajištění prostor pro skladištní zázemí. Budova má dvě podzemní patra.

Obr. 19 - novodobé zaměření objektu Městské knihovny v Praze.

Vstupní vestibul byl umístěn přímo nad střed zřídla. Přesné místo zřídla vymezují čtyři  sloupy. Umístění čtyř nosných sloupů blízko sebe v prostoru hlavního vstupu omezuje hlavní vstup do budovy a ze stavebního (statického) hlediska nemá opodstatnění.

V roce 1998 byl mezi čtyřmi sloupy ve foyer budovy umístěn Idiom - sloup z knih, na jehož spodní a vrchní části jsou upevněna zrcadla.

Obr. 20 - Vnitřek sloupu, odraz světla v horním zrcadle. Foto - autor textu.

Porovnejme události na vrchu Žiži se zničením zřídla na Starém Městě:

Žiži - žulový sloup (Obelisk)		Staré Město - zrcadlový sloup (Idiom)
1922 - prvé pokusy vyrobit žulový sloup		1923 - usnesení vystavět budovu knihovny na pozemcích asanačního bloku XXI. (zřídlo)
1925-1929 Stavební práce - terénní úpravy, výkopové práce, překrytí železobetonovou konstrukcí. 1928 - vztyčení sloupu.		1925-1928 Stavební práce - terénní úpravy, výkopové práce, železobetonové základy, překrytí stavbou Ústřední knihovny.
1996 - umístění pozlaceného jehlanu (pyramidy) na vrchol sloupu		1998 - umístění zrcadlového sloupu, tvar výřezu v horní části má tvar jehlanu (pyramidy)

V roce 1998 tedy byly, za plné podpory prezidenta Václava Havla, dokončeny oba sloupy zabraňující šíření posvátné energie z pražských zřídel. Hned následujícího roku naše republika vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) aby se okamžitě účastnila nelegitimní války s humanitárním bombardováním obyvatel přátelské země.

Pokračování - Blob - třetí pražská pyramida 

Vydáno: 27. 10. 2018